Květen 2012

Celý svět se mění

27. května 2012 v 18:11 | Paichichi |  Paia deníček
Sedím si tu ve společence.Společenka od toho,že tu mám mít společnost.I tak jsem už tradičně na intru první a sama.Forever alone,řečeno jinak.Je mi zvláštně.Přemýšlím nad tím,jak se celý svět mění.Co mě nad tím přimělo uvažovat?Rybník...jo,zní to vtipně.Rybník,kterej šlo vidět vidět ze silnice,když se projíždělo vesnicí Zahrádky.Když jsem byla malá,pořád jsem tomu říkala Mácháč.Pak mi to všichni vyvrátili.Ale prostě tam ten můj "mácháč-nemácháč" byl.Takový malý moře,co se táhlo do dálky.A jednoho dne...bylo pryč.Jela jsem kolem autobusel a celým tím údolím se táhla jen jedna tenoučká říčka.A moje moře,jako by tam nikdy nebylo.Začala jsem uvažovat nad tím,jestli vůbec kdy existovalo.Jestli jsem si ho jen nevysnila,jako mojí dětskou fantazii...a přitom všechny ty vzpomínky na to místo,ač jsem nikdy v životě nevystoupila z auta a nešla do něj smočitnohy,jsou živé.A teprve dneska jsem si uvědomila,jak je celý svět jiný.To když jsem jela kolem a to tmavé,ještě donedávna zasněžené a pak temné údolí,se zelenalo.Něco musí zmizet,aby mohlo vzniknout něco nového.Smrt plodí život.

Řeklo mi dítě Co je to tráva? a přineslo mi jí plné hrsti,
Jak jsem měl odpovědět tomu dítěti, když sám to nevím?
Myslím, že je to vlajka mé bytosti, utkaná ze zelené látky naděje.
Nebo, myslím, že je to kapesník Páně,
Voňavý dárek a památka naschvál upuštěná,
Se jménem majitele v některém cípu, abychom jej uviděli,
povšimli si a ptali se Čí je to?
Nebo, myslím, tráva sama je dítě, děťátko zrozené vegetací.
Nebo, řekl bych, jediný hieroglyf
A znamená: Klíčím právě tak v širých jak v útlých pásmech,
Rostu mezi černým jako mezi bílým lidem,
Kanuka, Tuckahoa, člena Kongresu, negra vítám stejně
a dávám jim stejně.
A nyní mi připadá jako krásné nestříhané vlasy hrobů.
Něžně s tebou naložím, kadeřavá trávo,
Možná že vyháníš z prsou mladých mužů,
Možná, kdybych je znal, byl bych je miloval,
Možná že pocházíš ze starců nebo z robátek, záhy
odňatých klínům svých matek,
A nyní ty jsi mateřským klínem.
Tato tráva je příliš tmavá, aby pocházela z bílých hlav
starých matek,
Je tmavší než bezbarvé vousy starých mužů
A příliš tmavá, aby vyrážela z narůžovělého ponebí úst.
Ó konečně vidím množství mluvících jazyků
A vidím, že ne nadarmo pocházejí z ponebí úst.
Přál bych si, abych mohl vyjádřit smysl narážek o mrtvých
mužích a ženách
A narážek o starcích a matkách, o robátkách, záhy odňatých klínům.
Co myslíš, že se stalo z těch mladých a starých mužů?
A co myslíš, že se stalo z žen a dětí?
Žijí někde a vede se jim dobře,
Neboť ten nejmenší výhonek dokazuje, že skutečně není smrti,
A byla-li někdy, vedla kvapný život a nečekala na konci, aby
jej zaskočila,
A zahynula v okamžení, kdy se život zjevil.
Všechno postupuje v dál i šíř, nic nezaniká,
A zemřít je něco jiného, než si kdo myslil, a blaženějšího.

Walt Whitman dokázal říct touhle básní to,co mi leží na srdci.Bojím se smrti,ale vím,že se díky tomu na tenhle svět bude moct narodit další člověk,další ptáče,další stéblo trávy.Ale nechci tady přemítat nad smyslem života a smrti.Ten smysl mi stále uniká,ale až ho budu znát,tak ho řeknu.Jde o to že všechno se mění.I já se měním.Mám červaný vlasy skoro do půli zad.Před dvěma lety jsem je měla sotva pod uši.Dřív jsem se smála.Teď se směju ještě víc.A paradoxně taky víc brečím,takže to vyjde asi na stejno.Dřív jsem řešila světový problémy a trápily mě.Teď ěm trápí jen můj život a okolní svět mi začíná být ukradený.I když zase na druhou stranu,dřív jsem dávala peníze lidem hrajícím na flétnu v metru proto,že jsem musela.Teď protože chci.Jen přemýšlím kde budu...za rok,za dva.Udělám školu?Dostanu se na další?Vdám se?Budu mít děti?Zestárnu šťastná a usměvavá,smířená s tím že to tak má být?Nebo mě strach z toho požene úplně jiným směrem?
Bolí mě srdce.
Strašně moc.

Jsem ten, jenž miluje s bolestnou něhou;
Je země přitažlivá? nepřitahuje snad všechna hmota v bolesti všechnu hmotu?
Tak je tomu s mým tělem vůči všem, které potkám nebo znám.
Walt Whitman