Říjen 2012

Malá veverka a velký medvěd

20. října 2012 v 22:28 | Paichichi |  Paia deníček


Víte,ono se může zdát,že medvěd a veverka k sobě nepatří.Z genetického hlediska vlastně vůbec.Povahově?Trošku flegmatický,pohodlný lovec samotář,nejraději hovící si ve svém pelíšku,kterého není radno rozzlobit a na druhé straně rozvířená,neposedná,nestálá zrzečka,která víc než cokoliv na světě potřebuje volnost,slyšet hvízdání větru kolem uší a mít alespoň na chvilku pocit,že létá,když přeskakuje z větve na větev.A přesto k sobě patří víc,než kdokoliv jiný.Víc než veverka k veverce a medvěd k medvědovi.Jen si to musí oba uvědomit...že i ten samotářský huňáč by si přál někdy usínat a slyšet vedle sebe tichoučké oddechování...a ten plamínek,přeskakující ze stromu na strom by ze všeho na světě nejvíc toužil po tom,aby jí nějaké mohutné tlapky vzaly do náruče a schovaly jí před celým světem.Možná že si říkáte,že by to samé přeci mohla udělat spousta jiných zvířat...ale spousta jiných zvířat by nemusela cítit to,co ta dvě rychle bijící srdíčka.Ano srdíčka...protože třeba právě ta malá veverka ho má velké sotva mezi dva lidské prsty.A přesto bije rychleji něž to člověčí a možná i dokáže dát mnohem víc lásky.A v momentě,kdy se i to obrovské medvědí srdce setkalo s citem se stalo vlastně malým.Proti tomu všemu velkému.
Tak moc velkému...jak by jen mohl medvěd pochopit,že veverka o něj má strach,když chvíli neslyší jeho kroky?VždyŤ je přeci tak velký,neohrožený...ale ona ho viděla jinak,tak přemoženého několika gesty...třeba když jí podával oříšek,věc,která jemu samému nic nepřinášela,ale tím,že rozradostnila jí,naplnila i jeho štěstím.I přesto ale zůstával silným predátorem...sám pro sebe,ale v jejích očích krom toho byl i tvor zranitelný...možná právě tím,že se neřídíl jen tím,jaký by měl být.Tvor,na kterém jí záleželo ze všech nejvíce,ačkoliv v lese nebyli vůbec sami.
Veverka dlouho přemýšlela o tom,co musí udělat pro to,aby mu mohla být nablízku.Přála si to více než cokoliv jiného a tak se rozhodla slézt ze stromu a již nikdy se na něj nevracet,protože on patřil na zem.Svoboda v ní,to hlavní co vždy měla v ní křičela a bránila se,ale nedokázala nic udělat proti tomu obrovskému odhodlání.Medvěd jí vyhlížel ve větvích,čekal až se ten planoucí flíček objeví ve větvích,ale objevila se u jeho nohou.Nechápal to,ale poznal,že jí něco chybí.Jiskra.Radost.Hlavou pokynul směrem k nebi a ona se za tím pohybem toužebně zahleděla také.Bez jediného zamručení zatnul drápy do dřeva nejblizšího listnáče a začal po jeho kmeni stoupat vzhůru.Veveřička enchápavě stoupala za ním,předběhla jej a usadila se až na vrcholu,tam,odkud byl vidět celý svět.Zastavil se kousek od ní a rozhlédl se.V duchu se usmál.Podíval se na veverku,která upírala zrak směrem k neprobádaným světům.A tehdy pochopil.Nalezl silnou větev a posadil se na ní.Opatrně nastavil tlapku malému zvířátku,které se jí nechalo odnést do jeho objetí.A tak tam seděli spolu a koukali na svět.