Leden 2013

Otázky nevyřčené

23. ledna 2013 v 16:20 | Paichichi |  Paia

Tenhle nápad mi vnukla Molly...tak nějak jsme si zřídila ask.fm...ani nevím proč...teda vlastně vím.Víte,mám v životě jednu úchylku a to je poznávání příběhů.Ubíjí mě,že znám sotva svůj příběh a na světě jich je tolik...a každý ej jiný.Proto mě tyhle "projekty" baví...můžete se nezávazně někoho zeptat,třeba na nějakou drobnost a poodhalit tak kousek příběhu...nebo můžete zjisti,že o váš příběh taky někdo stojí,že ho něčím zajímáte(takže ano,je to tak trochu i touha po tom,abych měla pocit,že o mě svět ví)...vlastně i jeden z důvodů,proč to sem dávám je,že na tohle blogu už zbyli jeden-dva mohykáni...z čehož ten jeden jsem možná já a tak ty otázky budou od člověka,který si je možná klade už delší dobu,jen není příležitost(nebo odvaha) se zeptat.
Můj "ásk tečka ef em"

Rozsypu se, rozfouká mě vítr.

17. ledna 2013 v 17:21 | Paichichi |  Paia deníček
Dneska mám narozeniny.Je mi 18.Je to zvláštní,dnešek byl den jako každý jiný.A v tenhle den, který by měl být zvláštní sem dávám svůj nejoblíbenější úryvek z knížky Norské dřevo.Když jsem tu knihu před dvěma lety četla,byl to jen příběh o studni,která možná existovala,možná ne.Teď mám pocit,jako bych tu studnu viděla.Nebo přehlídla...takže nevím jestli teď padám,mám zlámaný nohy nebo vaz.Nebo jestli jsem někde na vyznačený cestě.

O čem že mi to vlastně Naoko tenkrát vyprávěla?
Už vím, vyprávěla mi o studni v polích. Nevím ani, zda taková studna doopravdy existovala. Spíš to asi byla jen představa, označení něčeho, co měla Naoko v sobě, spolu se spoustou dalších problémů, které se jí v těch nepěkných dnech začaly splétat v hlavě. Přesto si ale po jejím vyprávění už nedokážu tu svou krajinu s plání vůbec vybavit bez takové studny. Obraz studny, kterou jsem na vlastní oči nikdy neviděl, je do ní v mé hlavě nesmazatelně vypálen. Dovedu ji dokonce dopodrobna popsat. Leží tam, kde končí tráva a začínají stromy, přesně na hranici pláně a lesa. Sotva metr široká, temná díra, která se zčistajasna otevírá v zemi, záludně skrytá v trávě. Okolo není žádný plot, ani vyvýšené kamenné roubení. Je tam jen díra otevírající svůj chřtán Její kamenné obložení vybledlo v deštích do zvláštní, kalně bílé barvy. Místy je popraskané a některé kameny chybějí. Je vidět, jak do děr, které po nich zbyly, kloužou malé zelené ještěrky. Uvnitř v otvoru není vidět nic, ani když se nakloníte a zadíváte dovnitř.
To jediné, co o studni opravdu bezpečně vím, je, že je strašlivě hluboká. Tolik, že ani není vidět na dno. A tak je ta díra až po okraj plná tmy. Husté tmy, která vypadá, jako by ji navařili ze všech temnot, co jich na světě je.
"Je vážně hrozně, opravdu hrozně hluboká," hledala Naoko pečlivě slova. Občas tak mluvila. Snažila se najít přesný výraz, což to jí vždycky dlouho trvalo.
"Opravdu hrozně hluboká. Nikdo ale neví, kde přesně je, jenom to, že je někde v těchhle místech," řekla, zastrčila ruce do kapes svého kostkovaného vlněného kabátu a usmála se na mě, jako by mi chtěla potvrdit, že je to pravda.
"Ale to je přece hrozně nebezpečný," řekl jsem, "mít někde poblíž takovou studnu, a nevědět, kde je. Kdyby tam někdo spadnul, tak už se přece nikdy nemůže dostat ven."
"Nemůže. Uáááááááá, plesk, a je konec."
"A to se vážně stává?"
"Občas. Tak asi jednou za dva tři roky. Najednou někdo zmizí a nenajdou ho, ať hledají, jak chtějí. A pak začnou místní říkat: ten určitě spadl na pláni do studny."
"To není zrovna hezká smrt," řekl jsem na to.
"Je to strašná smrt," odpověděla Naoko a setřásla rukou stéblo trávy, které se jí zachytilo na kabátě.
"Komu se nepovede zlomit si při pádu vaz, kdo si třeba jen přerazí nohy, může křičet a volat o pomoc do ochraptění - nikdo ho nezaslechne, nikdo nepřijde nakouknout dolů přes okraj. Na dně kolem je jen tma a vlhko, a mezi vybělenýma lidskýma kostrama, co tam všude leží, lezou stonožky a pavouci. Někde vysoko nahoře kulatě svítí otvor jako úplněk v zimě. Kdo tam spadne, umírá sám a dlouho."
"Už jen z toho pomyšlení mi běhá mráz po zádech. Někdo by tu studnu měl najít a ohradit," řekl jsem já.
"Tu nejde najít. Můžeš jenom dávat pozor a nechodit mimo vyšlapanou cestu."
"Budu se jí držet."
Naoko vytáhla levou ruku z kapsy a chytla mou ruku.
"Ty se ale nemáš čeho bát. Nespadl bys tam, ani kdybys kolem chodil v noci bez baterky. Dokud jsem s tebou, jsem v bezpečí."
"Opravdu?"
"Fakt."
"Jak to můžeš vědět?"
"Vím to," řekla Naoko a stiskla mou ruku ještě pevněji. Cestou dál jsme chvíli mlčeli.
"Držím tě za ruku a prostě to cítím. Nemusím o tom přemýšlet. Teď, když jsem s tebou, ničeho se nebojím. Zlo ani tma nade mnou nemají žádnou moc."
"Snadná pomoc - stačí, když zůstaneme pořád spolu."
"Myslíš to vážně?"
"No jasně!"
Naoko se naráz zastavila. I já jsem zůstal stát. Položila mi ruce kolem krku a zadívala se mi do očí. V těch jejích jako by se hluboko uvnitř těžce přelévalo něco černočerného. Dlouho se tak na mne dívala. Pak si stoupla na špičky a tiše mě objala. Jen tak zlehka a na okamžik.
"Děkuju ti."
"Nemáš za co."
"Z toho, cos řekl, mám velkou radost. Opravdu," řekla a smutně se usmála - "i když právě to se nikdy nemůže stát."
"Proč?"
"Prostě to nejde. Prostě je to nemožné. Prostě..."
Naoko naráz zmlkla a dál už šla beze slova. Cítil jsem, jak jí v hlavě víří myšlenky, a tak jsem radši šel vedle ní a taky neříkal nic.
"Nebylo by to tak v pořádku. Ani pro tebe, ani pro mne," ozvala se nakonec.
"A proč by nemělo?" zeptal jsem se tiše.
"Nedokázal by ses mi věnovat pořád. Představ si, že bysme se vzali. Ty bys chodil do práce. Kdo by se o mě staral, až budeš v práci? Nebo až pojedeš na služební cestu? Chceš mě snad mít na krku až do smrti? To by přece nebylo fér. Tomu by se ani nedalo říkat vztah. Omrzela bych se ti. Co by to bylo za život? Jenom bych ti překážela, a to nechci. A moje problémy by se tím stejně neřešily."
"Ty přece nepotrvaj´ věčně," řekl jsem a vzal ji kolem ramen. "Jednou jim bude konec a pak si to všechno můžeme znova promyslet. Třeba budu naopak já potřebovat pomoc od tebe. Přece tady spolu nebudeme takhle účtovat. Jestli mě potřebuješ, tak tu prostě jsem pro tebe, rozumíš? Už si to všechno tolik neber. Povol trochu. Podívej se na věci z lepší stránky, a hned budeš veselejší."
"Proč mi to říkáš?" zeptala se naráz Naoko strašně suše znějícím hlasem. Polekal jsem se. Asi jsem se jí nějak dotkl.
"Proč?" ptala se Naoko, oči sklopené k zemi. "Vím sama, že je člověku líp, když si věci tolik nebere. Nemusíš mi to říkat, rozumíš? Kdybych ale udělala, co mi radíš, sesypu se na hromadu. Takhle to je se mnou už dlouho a je to tak i v tuhle chvíli. Nemůžu jinak. Jakmile jednou povolím, vymkne se mi všechno z rukou. Rozsypu se, rozfouká mě vítr. A víš proč? Nevíš? Tak jak mi potom můžeš říkat do očí to, cos právě řekl?"
Mlčel jsem.

Dearly beloved

5. ledna 2013 v 17:08 | Paichichi |  Paia deníček


Když si čtu minulý článek, nijak si nevybavuju, že jsem ho psala. Vlastně ani nepoznávám v těch slovech sama sebe. Ale je tam můj podpis a nikdo se na blog nevloupal,takže jsem to asi byla já ale...všechno je jinak...lepší. Krásnější :)
Sempaiovi vadilo,že tu o něm píšu, ale ono sem stejně nechodí tolik, aby se na mě mohl účinně zlobit...takže o něm budu zase psát.
Světlo mám zpátky...jak už jsem říkala,vlastně nikdy neodešlo.Bylo tu se mnou a objímalo mě, celou dobu, jen někdy okolnosti dokážou nasadit klapky na oči, zastínit všechno co vidíte.A nejenom mě. A proto mám tak obrovské štěstí, že to světlo, plamínek, dokáže protrhat temnonu, spálit tmu a dostat se ke mě...a od té doby hořet tak silně, aby se žádný přízrak nedokázal dostat dost blízko.Abychom mohli jít dál a ne se jen ohlíželi zpět...i když to není věc, která by se dala změnit za den.Ale zkusíme to.Světu navzdory.Nám navzdory.
Nedokážu zapomenout na to, jak vypadá tvoje tvář ve světle ohňostoroje, i když jsme jenom za oknem a nemotorně tě objímám jednou rukou,protože v tu chvíli nevím,kam položit skleničku,takže jsem ti tak blízko,že slyším,jak ti bije srdce,rychleji při každém výbuchu petardy.Nebo je to možná tím, že s každou tou slabou ránou se k tobě tisknu víc a víc.
A usmíváš se,když mi vtiskneš polibek do vlasů.V tu chvíli v tobě to světlo vidím víc, než kdy předtím.Mé světlo...v barevné záři příchodu nového roku.V košili s vyhrnutými rukávy a povolenou kravatou.
Těžko se mi hledají slova, aby to nebyl kýč.Těžko hledám tu nejšťatsnější chvíli.Bylo to,když z nás obou byla podušková příšera?Nebo při rozbalování toho nejdúmyslněji zabaleného dárku?Nebo jen při tom,když jsme po měsíci zase usínali spolu a já cítila tvůj hřejivý dech na krku a moje srdce se mohlo zbláznit?Nevím,nevím,nevím...Ale vím to, že jsem byla šťatsná pořád.Každou chvilku.

Here used to be a lot of things
That I didn't know
And although they still exist
I try not to let them show
But I think that now you've seen me
For my true colours
I'm sure you recognise i'm more stupid than the others.

But I love you
Oh I love you
And I will love you
'Till the day I die
There will never be a time when we have to say good-bye...

Jednou ten den přijde,až nebudu muset nasednout do autobusu a tlačit dlaň na sklo,protoože budu doufat,že se tě tak ještě můžu dotknout.Jednou budeme doma...my dearly Beloved...