Červen 2013

Nejsi bezmocný,ale nic neděláš.

16. června 2013 v 21:51 | Paichichi |  Paia deníček

Tenhle článek vlastně nebude žádné mé stěřování na mě samou a na můj vlastní život.Nebo vlastně bude.Ale spíš takové zamyšlení, které mi vrtá hlavou už pár dní, za které jsem se dočkala jen nepochopení (ono jsem stejně nic jinýho beztak nečekala)...už nějakou dobu si uvědomuju, že svět nezměním. A ostatně ani lidi v něm.Můžete je jen maličko pošoupnout směrem, který si vy sami myslíte, že je správný...myšlenkou,slovem,činem.Málokdy tím opravdu něco dokážete,ale i přes tu nepatrnou naději to stále zkoušíte.Asi proto si nikdy neodpouštím svoje názory a pravdu ani vůči lidem, kteří jsou mi nejblíž.
To, o čem tu budu psát je naprostá banalita a kravina, ovšem už mě dlouho nic tak nenaštvalo(pokud pominu předchozí článek, kde jsem naštvala já sama sebe).Jak jen začít tento příběh...jednoduše: Odjeli jsme se třídou na cyklistický kurz(v mém případě bez kola).A ne, neštvaly mě tam sporty, to že se po mě něco chtělo, to že jsme poslední den zůstala trčet v lese do dvou do rána,ne ani jedna z těhle věcí.Bylo to jídlo.
Učitelé nám avizovali,že v táboře, kde budeme bydlet, vaří skvěle.Nedávala jsem tomu moc,nečekala jsem hotel Continental.Asi jsem byla opravdu jediná(vlastně nebyla,společně ještě s jednou spolužačkou z intru).Myslíte si,že mě naštvalo to,že tam nevařili dobře?Tak to si myslíte špatně.Podle mého mínění tam totiž vařili velice ucházejícím způsobem.Ne na ocenění od Michelinu,ale fajn.Bohužel, zbytek osazenstva si to nemyslel.
Každé jídlo(třikrát denně) bylo utrpení). Od druhého dne jsem si už musela sedat mimo ostatní,protože jsem to nemohla poslouchat.Nic jim nebylo dost dobrý.Někteří k talíři jenom přičichli a odstrčili to.A pak vyhodili.Neustále komentáře na neschopnost kuchařů,na výběr receptu, ingrediencí, teplotu, konzistenci...srovnávání s maminčinou kuchyní,která místo 90 lidem vaří 4...to,že by tohle nedali žrát ani psům...já tohle prostě nemůžu poslouchat.A taky jsem tam pár lidem vyčinila.

Jo,už vám asi připadám jako magor.Tak teď přichází moje zamyšlení.Většina těhle lidí si hraje na hrozné humanisty.Dělají prezentace o chudých státech světa,chodí na charistativní akce, přispívají na africkou holčičku...jistě,tím prokazují top,jak jsou skvělí.Jen naoko.Víte,jak by podle mě měli dokázat nějakou pokoru tomuhle světu?Nikdy neodevzdat plný talíř.

Ano,můžete neustále bědovat nad obrázky dětí s vypouklými bříšky,nad ztrhanými tvářemi a těly těch nejchudších.Ale asi se nikdo z nich nepozastaví nad tím,že ten talíř,co měli před sebou a který s klidným srdcem prostě vyhodili do odpadu,aby se s ním už pak nic nedalo dělat a šli si dát čínskou polívku, by naplnil žaludek minimálně jednomu takovémuhle člověku.A oni nad tím jen mávnou rukou.A co,zítra bude zase.A lepší.Jo,takhle ten svět už funguje.Ta chudoba je pro všechny jen něco nehmatatelného,něco co vidí na obrázku,nebo v bezdomovci an ulici...jistě,nikdo tak nechce skončit...ale asi si nikdo z nich neuvědomuje,že stejně snadno,jako oni shrábli jídlo z talíře kamsi pryč,aniž by dostálo nějakého svého úkolu,mohou klidně tak za chvíli sedět na té ulici a vzpomínat na svojí hloupost.

Můžete argumentovat slovy: A čím jsi ty užitečnější, když sníš plný talíř.Komu tím pomůžeš? Víte komu tím pomůžu?Sobě.A těm kuchařům co to vařili.A vlastně všem,díky kterým jsem měla tu možnost se najíst,od těch,co postavili stroje,aby mohli sklízet obilí,přes ty,co jej zasadili až po ty,co mi jej naservírovali přímo před nos.Nejenom,že se nasytím,ale dám tak celému světu na odiv,že to nedělali zbytečně.Že ta práce,úsilí, snaha,že to všechno mě udělalo šťatsnou,že mě vlastně jejich práce zachránila od smrti (ano,beru tak každé jídlo,nikdy nevíte,kdy může být posledním za dlouhou dobu).A co že mi jídlo nechutná...zatnu zuby,už jsme v životě musela snést horší věci.Pokud ho ani tak nedokážu pozřít(což se mi opravdu ještě nestalo,vždycky jde z jakéhokoliv jídla sníst ale spoň část),tak jej odnesu,ale ne s hanlivým komentářem,ale naopak spíše s omluvou a poděkováním za práci, která do toho byla vložena...a ano,cítím se pak špatně.Když váš přítel pro vás něco vyrobí a není to zrovna to,co jste si představovali,taky mu vyčtete jakou hromadu sranců vám to přinesl?Ne.Vážíte si toho,co pro vás udělal.A tohle pro vás udělal úplně cizí člověk.Kdybyste to samé jídlo dostali na návštěvě u své babičky(která ten den měla zřejmě roztřesenou ruku při vaření),odstrčili byste jej se slovy:,,Ty vole to je kentus,jak když to někdo vyblil."Ne...protože je to vaše babička a máte jí rádi(snad...pokud vám tam nesedí abbička,dosaďte si kohokoliv jiného),protože vám na ní záleží a protože se jí to prostě jen nepovedlo.No a co.Ale jakmile máte za tím čímsi na talíři jen matný obrys v kuchyni,je mnohem snadnější plivnout si,že?
Ať je mi sebehůř,vždycky se snažím sníst vše,co je mi dáváno.Konkrétně na tomhle kurzu i z úcty k mým rodičům.Jedna dívčina si tam neustále stěžovala,jak ejjí rodiče pomalu neměli an to tenhle kurz zaplatit.Byla to právě ona,která nad všemi jídly ohrnovala nos,nadávala na ně a ani se jich nedotkla.Moji rodiče taky nemají moc peněz.A právě PROTO jsem nenechala ani sousto nazbyt.Protože vím,že za tím vším,za těmi čtyřmi dny, které jsme si tam užívala, byly peníze, které oni tvrdě vydělávali.Dřeli se jako koně,abych měla co do pusy,abych se tam mohla bavit s kamarády.A ano,přesně tohle vidím v každém jídle na intru, v každém jogurtu v naší ledničce...
Může vám to přijít směšné,ale pro mě je to jedna z úplně základních zásad.Kdysi dávno jsme měla velké problémy s jídlem.Nechtěla jsem jíst.Všechno poživatelné bylo mým největším nepřítelem.Ale dostala jsem se z toho.Teď vidím,jak jsme byla pitomá.Jak jsem tím ostatním ublížila.Jen takovou pitomostí.Jistě,měli strach primárně o mě,ale já si vyčítám i tu věc,o které tu celou dobu píšu.A tehdy jsem si řekla,že už nikdy víc.Že budu milovat každé sousto,které si vložím do úst.Že budu děkovat za každý pokrm.Za všechno,co tenhle svět přitnáší.


Pokud jste to dočetli až sem, moc děkuju.Vím,že naše názory budou zřejmě jiné,jen jsem tenhle bezvýznamný vztek ze sebe potřebovala dostat.Moc to pomohlo:)

Fear me not

8. června 2013 v 19:16 | Paichichi |  Paia deníček

Můj život za poslední měsíce je naplněnej strachem.Strachem snad o všechno,o mě samotnou,o budoucnost, o celý svět.

Bylo toho hodně.Sempai dělal maturitu.Já dělala autoškolu.A FCE.Ty jsem teda dodělávala dneska.Sempai maturitu zvládnul.Já autoškolu ne(a zžejmě ani ty FCE).Nejdřív jsem se bála toho,že to nezvládnu.Teď se bojím to říct našim.Vlastně komukoliv,protože si připadám poníženě.Snad nejvíc v celým mým životě.Klidně si na mě něko může léčit komplexy,urážet mě,ale nikdo mě nikdy nepotupil tolik,jako jsem to dokázala já sama během dvou týdnů svojí neschopností.
Mám strach,že zůstanu sama.Spěju k tomu tou nejlepší cestou.Uvědomuju si,že za pár měsíců opustím všechny mé kamarády,abych mohla být s jedním člověk.Čím dál tím častěji se ale sama sebe ptám,jestli mě pak ten dotyčný neopustí.Jednou jsem taky takhle šla naivně za přátelstvím a jak to dopadlo.Naštvaný obličeje a ticho.Bojím se,že se to stane znova,jen tentokrát to bude bolet mnohem víc...ale vlastně se k tomu ženu sama,když po svým neúspěchu toužím jenom po tom,zavřít se někde do tmy a tam jen nekonečně spát,nikdy nikoho už nepotkat.Ironie a oximoron.Nechci zůstat sama,ale momentálně si to přeju ze všeho nejvíc.Asi mi jen stačí to,když ěnkdo na světě ví,že jsem.

Přemýslím,že udělám video Draw my life.Sem ho ale dávat nebudu.Ukážu ho maximálně Molly a Sempaiovi.Beztak tam není moc o čem povídat,zřejmě tam vytáhnu zábavné historky z dětství.Nebude to doják jako od Michelle Phan,příběh o ohromném úapěchu jako od Bubbz, pohádka o dívce z Nepálu jako od Promise Phan.Vlastně to enbude vůbec nic,jenom štěk bezvýznamného psa ze zatemněné místnosti v sedmém patře intráckého paneláku.Asi další krok k tomu,aby někdo věděl že existuju.No,alespoň ty dva nejdůležitější lidi.

Budu zřejmě zase přednášet na Advíku.Opět v herní sekci.Jen o něčem jiném než loni.Kdybych nebyla neustále zahleděná jen do vlastní temnoty,zřejmě bych se na to i těšila.Těšila bych se na spoustu věcí...malovala si obrázky do budoucna o tom,jak projedu svět,jak se šťastně vdám,jak vytvořím vlastní postavu pro Riot Games...když člověk věří,že se nic z toho nestane,může být pak ejnom příjemně překvapenej.

Asi jsem to už dávno vzdala.Škoda.