Září 2013

...when I am no longer young and beautiful...

19. září 2013 v 22:57 | Paichichi |  Paia deníček

Will you still love me when I have nothing but my aching soul?

O prázdninách jsem chtěla jít na Velkého Gatsbyho...protože tam hrají moji dva nejoblíbenější herci.Ale neudělala jsem to. Stejně jako spoustu věcí,co jsme udělat chtěla,ale nikdy jsem an to nenašla odvahu, čas...a ten čas už nikdy nevrátím, už ej pryč a já ty ěvci nikdy neudělám, nikdy na ně nebude v mé hlavě vzpomínka,protože se prostě nestaly. A pak jsem z toho filmu našla tuhle písničku a ponořila jsem se do toho přemýšlení ještě hlouběji...do toho,jak jsem vlastně blízko stáří a smrti a jak ten čas,který mám je jen vycpaný nafouknutým prázdnem.

Všichni mi pořád říkají,že na takový věci nemám myslet,že je mi teprve osmnáct,že si mám užívat života. Já ale nemůžu. Uvědomuju si, jak málo času mi zbývá. Týdny mi ubíhají jako vteřiny, nejsem schopná říct,co bylo předevčírem, je to jako dneska a přitom od té doby uběhlo tolik času. A takhle to půjde celý život, tak strašně rychle, rok se slije v den, proteče mi mezi prsty jako temná voda, která mi protéká hlavou, srdcem, žilami...a bude to pryč a já neuvidím žádné z těch míst, které jsme si vysnila, jednoduše proto, že nemůžu vzít vor a plout přes oceán, protože jsem se narodila tak, že to nikdy nezměním. Jak může člověk bez nadání, talentu a peněz naplnit ty velkolepé sny, které má? Možná jako Jay Gatsby, ale to já nejsem...i když možná trochu jo. Strašně dlouho jsem dělala všechno pro to, aby mě někdo miloval a pak vám ty roky najendou uvíznou na rtech a vy se ptáte,jestli to za to všechno stálo. To,že jste dali všechno,ačkoliv to enbylo moc,ale vaše všechno...a teď nemáte nic, jen toho člověka,kterému jste to všechno dali...ale bude vás milovat,i když už nebudete mladí a krásní?Bude vás milovat, když už nebudete mít nic, než svou bolavou duši?

Sempai mě musí nenávidět.I přesto říká,že mě má rád.A mě slova zamrzají an rtech,svírá ěm strach,nevím co mám dělat. Říkala jsem mu, že nemám žádné sny, žádné cíle.Říkala jsem to i sobě,aby to tolik nebolelo,když jsem si vždycky uvědomila,že to nedokážu.Asi mi tehdy bylo nejlíp, říkat všem, že se nechci vdát,nechci mít rodinu, nechci vidět svět...bylo mi dobře při myšlence samoty a prázdna,protože tam nebylo zklamání...ale teď ty sny zase musím mít,protože Sempai je pak šťatsnější...když jsem živá. A pak když přijde to uvědomění,že nic z toho se nestane, jemu nezbyde,než mi to odkývat, protože on má svoje sny, které se mu splní. A já se na to celý život budu dívat a držet se za srdce a brát ty sny jako svoje vlastní, protože svoje nikdy mít na dlani nebudu.Někdo šťatsný být musí. Jde to vůbec? Žít život jiného člověka? Asi jde, když mu dáte všechno,co jste měli,když mu dáte sami sebe...pak jste to vlastně z velké části vy.

Jednou si ze mě jeden člověk,který si ze mě kdysi dávno taky odnesl pořádný kus ze srandy řekl,že jsem vlastně Sempai...smála jsem se tomu,ale teď mi to dochází.Že ze mě nic nezbylo. Ne Sempaiovou vinou,prostě jsem to zahodila, ztratila a nevím kde.Možná se přesně tomuhle říká dospělost. že už se nepoznáváte, když se kouknete na vlastní obraz a vidíte jen to zlo,co jste napáchali, vidíte jen šedivou třesoucí se šmouhu...možná je to právě ta bolavá duše. Ta, pro kterou zůstanete sami. Ta,pro kterou křičíte na lidi, na kterých vám záleží,protože víte, že už vás nebudou milovat...víte to,ještě se to nestalo,ale víte to, je to nevyhnutelné a bolestivé a vy se toho prostě jen strašně bavíte a nechcete se s tím smířit jako s tím,že by nebyly žádné sny...protože ten člověk je váš sen. Váš život, do kterého jste se vložili, někdo, kdo vás viděl, když ostatní měli zavřené oči. Neumíte si představit život bez té osoby, protože v té prázdné místnosti budoucnosti on stojí uprostřed místnosti. Možná se jendou otočí zády,ale pořád tam bude...a možná jendou odejde a vy tam zůstanete sedět zabalení ve fialové flanelové dece bez srdce,bez duše,jen apaticky hledící an to místo, kde stál. Protože odejdete i vy...

Strašně mě mrzí,že jsem. Každým dnem víc. Proč se lidé jako já vlastně rodí? Lidé bez budoucnosti? Proč to Bůh dělá, proč nás vytváří, když dokážeme jen ničit a ne tvořit? Proč dá život člověku, který nic neumí, který nedokáže nikoho udělat šťatsným? Proč nás pak nechá takhle žít, když ví, že jsme moc zbabělí,abysme zemřeli? Proč nám to dělá, když pak ví,že se nedokážeme vzdát naděje, víry?

Promiň mi to Sempai. Promiň, že už nejsem ta holka, do který jses zamiloval. Mrzí mě to. Mrzí mě, že nedokážu být víc někdo, kdo by si tvou lásku zasloužil. Mrzí mě, že každý večer odcházíš s pocitem zoufalství a samoty. Mrzí mě, že jsem se do tebe zamilovala a že tě miluju...protože nikdy nedokážu odejít i když vím,že yb to tak bylo mnohem lepší. Že bys mohl potkat člověka,který by byl sám sebou, ne jen tvým smutným stínem,který se tě vyděšeně drží,protože o tebe nechce přijít...o tebe i o sebe...

Will you still......