Leden 2014

Are you being served?

28. ledna 2014 v 18:12 | Paichichi/Paia |  Paia deníček
Musím se vám pochlubit. V sobotu jsme zašly s mým věrným kámošem Mollysem (dobře, je to kamarádka Molly, vlastně se ani nejmenuje Molly, každopádně mám teď trochu Jelimánovské období a každý Jelimán potřebuje svého parťáka) do jednoho moc nóbl podniku v Plzni (musím pochválit jejich zázvorový čaj, stál za každou korunu té nekřesťanské ceny!) a tam jsme fotily. Tedy spíš Molly fotila a já jsme byla focena (když jsem fotila já, tak jsme jí většinou uřísla nějakou část těla...teda čistě metaforicky). Její foťák vypadá jako malý tank. Je to strašně obrovský, s moc udělátkama, o kterých nevím, k čemu slouží. Asi proto mě tak fascinuje, když an něm pořád něco nastavuje a hlavně, že se Molly nezlomí, když si ho pověsí na krk. Každopádně vzniknul "hosteskovský" photoshoot. Ano, hosteskovský (nebo se to dá zaměnit i za servírku:D), jelikož zoufale sháním práci jako hosteska, abych si něco málo vydělala (jenom zjištění toho, kolik bude stát duplikát mého FCE mě posadil na zadek) a mohla dělat cosplaye a tak:) A protože většina z vás neví, jak momentálně vypadám, tak jsem se rozhodla sem nějaké fotky dát. Upřímně z nich mám moc dobrý pocit, sama sobě se na nic líbím (jen ěm snad Molly nezlynčuje za tu úpravu, kde jsem si všude přidala teplé odstíny, abych nevypadala jako smrtka- holt pár let nevylízání z kutlochu s vámi udělá divy:D).

Casual Paichichi:


,,Jé, ty máš sušenku?"


,,Já jsem Paichichi a dnes vás budu obsluhovat!"

Rainbow cooking

14. ledna 2014 v 23:13 | Paichichi/Paia |  Paia deníček
Ahoj všichni! Tolik článků v jeden měsíc, to už se pěkně dlouho nestalo což? Moc tomu nevěřím, ale počítadlo an blogu ukazuje, že sem chodí 30 lidí denně. Spíš je to počítadlo hodně nadnesený, aby lidi nebyli smutný, že jim na blogy nikdo nechodí. Ostatně tady z toho se stal už jenom můj deníček, což je tak nějak mimo ten původní koncet, ale i když sem napíšu jen jednou za uherskej rok, tak jsem za to tady strašně ráda. I když už je to z toho hikate-paia jen Paia.
Chci sem taky jednou napsat v nějakou veselejší chvilku. Zbláznila jsem se do vaření. Aai to podnítily ty vánoční dárky a pak týden u Sempaie, kde jsem vařila jako o život. Musím uznat, že nejsem nejtrpělivější kuchař. Pokazila jsem hrnec polívky a ve vzteku jsme ho pak vylila. Nebojte, nebylo to nějaký plýtvání. Byla to jen blbě ochucená voda. Ale když jsem to vařila podruhý, bylo to už omnomnom!
Každopádně mám strašnou chuť pořád něco vařit(což je docela ironie, když an intru máme jenom mikrovlnku a malou plotýnečku, člověk holt nemůže mít vždycky to, co chce), koupila jsme si dvě další kuchyřky (Jak uvařit za 10 minut-Pro ěm to je: Jak uvařit za hodinu. Jsem v tom hrozně pomalá, takže potřebuju nějaký "rychlý recept", abych to nedělala celý den. A druhá je: Jak uvařit ze 4 surovin...bohužel většinou to sjou suroviny, co člověk doma asi normálně nemá...nebo vy máte doma nakládaný citróny? Moje babička vždycky lomí rukama, když má nakládat jenom obyčejný borůvky). Navíc je to neskutečný týrání, protože jsou tady u toho obrázky a já nemám na intru nic k jídlu. Víte, chci žít zdravěji (držím se už třetí den!!Wow!!) a tak žádné sušenčičky, polívčičky ze sáčku, plato sardinek v tomatu...jen zeleninka, ovoce a voda. A taky vepřo-knedlo-zelo, co bylo dneska k večeři -_- Ale k těm sardinkám, díky nim jsem si na chvíli připadala jako skutečná Lara Croft (myslím tu v té nové hře, kterou i kdyby rozřízla motorovka, tak by se z toho vylízala, protože ta hra je hrozně realistická a survival). Koupila jsem si totiž sardinky (já vím, že je to děsnej hnus, ale nějakým zvláštním způsobem se jich nemůžu nabažit, je to takový chvilkový jídelní pobláznění, jako jsem měla tuňáka dlouho...hmmmm tuňák...), ale neuvědomila jsem si, že nemámotvírák. Prostě jsem čekala, že tam bude takový to očko, za který to otevřete. A teď co, když nemáte čím se do tý konzervy dostat...v pokoji jsem našla příborový nůž a mlátila jsem do toho tak dlouho, než se tam udělala malá dírka a pak jsem to celý rozpárala nůžkama. I když celý není to správné slovo. Spíš otvůrek tak dva na dva centimetry. Věřte mi, ty sardinky byly opravdu lovecký výkon, tolik bych se nezapotila ani kdybych je šla chytat na prut.
Kvůli přijímačkám na vejšku (pokud pominu ty všeobecný, kde jsem ve zkušebních testech totálně pohořela) musím číst knížky o Japonsku. Jo, jenom číst z netu mě nebaví, mnohem radši mám knížky a nikdy nechci čtečku e-knih. Jediný místo, kde bych jí uvítala by byl záchod. Tedy ne, že bych jí chtěla nějak zneuctít, ale představte si, že byste si mohli na záchodě prostě vybrat třeba z 500 knih, to je úžasný! Obyčejně všude vídám jenom starý noviny. Dobře, teď staršně intimní informace: U nás doma máme na záchodě vylepený obrovský plakát minerálů a kostry a k tomu cestopisný časopisy. U Sempaie ve starým domově si vylepil na záchod plakát Battlefield a v novým bytě tam vylepil Monu Lisu na dveře, přesně do výšky očí sedícího člověka. Ne, že by chtěl tohle dílo zhanit, prostě jen chtěl,aby si každý mohl užívat trochu toho umění a hlavně aby tam neseděl moc dlouho. Popravdě, je to děsivý, protože se na vás celou dobu kouká. Ale zpátky k Japonsku (kde ještě mají mimochodem prý na spoustě míst takový ty záchodový jámy do země, protože Japoncům přijde představa, že by po někom seděli na záchodě děsivá...i když to asi není fakt, který bych potřebovala na přijímačky. Ale čtu tam o tolika zajímavých věcech, že se neustále ujišťuji v tom, že tam musím jet. I kdyby mě to mělo stát všechny životní úspory...nevím jak to říct, abych nezněla jako pološílení otaku, co milují Japonsko po pár měsících na anime, proto si to radši nechám pro sebe a až tam jendou opravdu pojedu, tak to všechno nafotím a z těch fotek to poznáte.Co to pro mě znamená.
Ale tak abych splnila i malou anime kvótu, tak sem hodím pár anime, které se mi v poslední době líbily (chápejte tak poslední půlrok:D). K hodnocení budu uvádět svůj brekometr. Brečím u všeho. Skoro.
Byousoku 5 Centimeter - Brečela jsem.Asi tak celej film. Pak jsem an to našla AMV s mojí oblíbenou písničkou. Brečímpokaždé, když si pustím AMV. Chci najít někoho, kdo by se na to se mnou podíval. Když o tom vyprávím, brečím.
Dívka, která proskočila časem - Mělo to krásnou letní atmosféru. A pak jsem brečela. HODNĚ.

Mimi o sumaseba - Film od studia Ghibli. Čekala jsem druhou Mononoke, dostala jsem příběh o dospívání a o to, jak si jít za svým snem. Nejdřív jsme z toho byla rozpačitá a konec mi přišel pitomej, ale když se na to dívám s odstupem času, tak to vlastně bylo moc krásný, sice takový na první pohled nemastný-neslaný, ale...písnička country road už pro ěm vždycky bude vyjímečná.
Tales from Earthsea-Natočený na motivy knížky, kterou jsem nečetla. Strašně zmatený. Mišmaš veškeré mitologie. Všechno mi to přišlo zmatený a zklamala jsem se v tom, protože ústřední píseň je něco tak nádherného, že to musí prostě přimět každého jen se zastavit a poslouchat. I když dobře, konec byl zvláštní, dejme mu za to plus. Ale ta písnička...
Far, Far Above the Clouds Soaring with the Wind,
A Falcon Flies Alone, Silent as the Sky,
I Hear His Lonely Cry,
Never Can He Rest,
I Walk with You Along a Empty Winding Road,
We're Far from the Ones we Love, and Never Can Return,
Never Can we See Again, the Countries of Our Birth,

When Will I Ever Find a Place to Call My Home?
Sadness Circling Like a Falcon in the Sky,
When Will I Ever Find a Way to Speak My Heart,
to Someone Who Knows, What it is to be Alone?

Far, Far Above the Clouds Against the Setting Sun,
A Falcon Flies Alone Silent as the Sky,
I Hear His Lonely Cry, Never Can He Rest,
I Long to Spread My Wings and Fly Into the Light,
Open This Lonely Heart to One Who Understands,
When Will I Ever Find, a Way to Speak My Heart?
When Will I Ever Find a Place to Call My Home?
Sadness and Loneliness, a Falcon in the Sky,
When Will I Ever Find a Way to Speak My Heart,
to Someone Who Knows, What it is to be Alone?

Ale nechci u toho textu depkařit, je prostě silnej.
Toradora - Mám rozkoukáno už hrozně dlouho, ale přišlo mi, že se tam nic neděje, takže jsme úplně zapomněla, kde jsem skončila, protože vždycky to tam vypadá hrozně podobně. Vím, že se to asi změní v posledních dílech, ale musím najít tu přetrženou linku. Nemám ráda romantický anime, kde se 20 dílů nic neděje a v 21. se dají dohromady. Nebo se vůbec dohromady nedají jako v *SPOILER* Kimi ni Todoke. Jediný anime, u kterýho jim to u mě procházelo bylo Suzuka. A pak vlastně Ouran. A v Suzuce jen proto, že je tam nejsmutnější scéna v dějinách anime (aspoň pro mě). A v Ouranu je to úplně jedno, ten máte rádi stejně tak. Věděli jste, že dabérka Haruhi si vzala za manžela chlápka, co nadaboval Hikara (to skloňování je děsný...prostě Hikaru!) ?
Clannad - Všichni mi tvrdili, jak to bude smutný. Už nevím, kde jsem byla, protože tam furt někdo vyřezával hvězdice. Pak ěm to začalo iritovat, protože jsem čekala na doják. A vřte, že já bulím z každý blbosti, ale tam jsme ten doják do dílu, kterej jsem viděla (ačkoliv už nevím kterej to je), ještě nenašla.
Ergo Proxy - Momentálně rozkoukané, pozastavené na 7. díle. Nevím moc, co o tom říct, animace hezká, ale je to šedivý...což je záměr. Jen se tam zatím pořádně nic neděje, ačkoliv mě to zaujalo jako už dlouho nic (pokud pominu Breaking Bad, ale to není anime). Chci, aby se to rozvinulo do ěnjaké epické akce a úžasného rozuzlení, ze kterého si sednu na zadek. PROSÍM!!!

A jaké anime se v poslední době líbilo vám? A jste taky na něčem závislí, jako já na kupování kuchařek? A co poslední dobou děláte?

A to by bylo pro dnešek asi vše...jen, dkyby měl někdo chuť se na něco zeptat(dostala jsem po 3 měsících otázku a udělalo mi to obrovskou radost), tak tady je můj ask:
Paichichin ááásk.

Neumím stát pevně

9. ledna 2014 v 19:08 | Paichichi |  Paia deníček
Nevím jestli tenhle článek skončí smutně nebo vesele nebo vůbec nějak, ale myslím, že na všechny možnosti už tu jste zvyklí. Myslela jsem si, že je to jen prokrastinace, protože musím psát slohovky na němčinu, ale nakonec se mi to jeví jako něco o moc důlěžitějšího...já vím, že vy to víte, že i já to vím, jen s tím prostě asi už umím být...ale tak začnu odtamtud, odkud mě to zase přepadlo. A nebyl to lupič, ale starý známý (jen to není tentokrát černý smutek).

Sempai si založil ask.fm. Říkala jsem si, že to bude sranda, protože on umí být hrozně vtipnej a někdy i cynickej na takový ty přihlouplý otázky a mě samotnou ask obrovsky baví, takže jsem si myslela, že by mohlo i jeho a že bych se mohla i zasmát. Místo toho teď sedím tady a je mi těžko. Cítím se za to hrozně hloupě, ale zároveň to vždycky takovým zvláštním způsobem zabolí, i když já jsem úplně poslední člověk, co by si na tohle měl nárokovat právo... Jde o to, že Sempai tam dostal otázku, jestli byl do někoho předemnou zamilovaný. A odpověděl že ano. Abyste rozuměli, není to pro mě novinka, sice jsem jeho první holka, ale ne první zamilování. Ale jde o to, že tahle věc mi prostě vždycky nějakým zvláštním způsobem píchne u srdce. Myslím si, že o něm vím všechno, úplně všechno. Všechny jeho oblíbené věci, dětské bolístky, největší tajemství, prostě všechno. Až na jednu jedinou věc-jméno té, kterou měl rád předemnou. Nedávno jsme se o tom bavili, stála jsem u plotny a něco vařila a přišla na to řeč. Nabídnul mi, že mi její jméno řekne. Nechtěla jsem. Nejde tu o to jméno, ale o tu myšlenku toho, že to, co cítí ke mě mohl cítit i k někomu jinému. Jsem hrozný sobec v tomhle, vím to. Vím to...nikdy mi nevyčítal, že já před ním zamilovaná byla, že jsem svojí první pusu dala někomu jinému. Nevím, jestli ho to taky někdy bolí, když an to myslí, že taky uvažuje podobně jako já. O tom prostě nemluvíme...teda spíš o tom, že on měl rád někoho. O tom, že já jsem měla zlomené srdce z týdenní dětské lásky on ví, protože mě utěšoval...a ví o tom všechno. Vím, že asi nikdy nebude moc hovorný ohledně toho co cítí, nebo co kdy cítil a já vlastně ani nevím,jestli to chci vědět, jak moc jí měl rád, jak moc mu na ní záleželo i když spolu nikdy nebyli. Ani nemám odvahu an to se zeptat na její jméno, protože vím, že kdybych jí někde našla, tak by mě to asi roztrhalo na kousky. Bojím se, že byla krásná, že byla vtipná a úžasná. Mnohem víc než já. I když nakonec začala chodit s někým jiným, mohli skončit spolu...jasně nestalo se to a nebudu si tu malovat scénáře kdyby stalo, jen nevím...nevím proč je to takový ostrý trn. Asi proto, že když se za tou svojí "první dětskou láskou" ohlédnu já, tak pro mě už není ničím. Ten člověk, se kterým jsem jí zažila se ke mě obrátil zády i jako kamarád a nikdy jsem mu to neřekla, ale tím, že mě dokázal ignorovat tak úspěšně a že ty roky kamarádství prostě vyměnil za ěnkoho jiného, protože jsme ho začala nudit, to mě bolelo. To vědomí, že někomu, na kom mi jednou záleželo už je teď jedno, co se mnou je...to je jednoduše smutný. Nějak mě to otupilo natolik, že už si ani nedokážu vybavit ty věci, co jsme spolu zažili, žádný z těch pocitů, nic. Je to pro mě nic...a vlastně jsme na tom stejně jako on-už i on je pro mě nic. A když vím, jak moc ve mě tyhle věci vybledly a vymizely, tak se pořád ptám, jestli ej to tak i u Sempaie...nebo jestli an ní prostě občas myslí. Jestli si někdy nepřeje, aby byl býval skončil s ní a ne se mnou. Jestli tam někde vzadu nezůstal zastrčený maličký barevný ústřižek. Jestě jednou přiznávám, že jsem tak sobecká a omlouvám se za to...moc se omlouvám. Nemůžu po ěnkom ádat, aby cítil to, co chci já. Vím,že nezabráním tomu, aby se Sempai za svůj život zamiloval ještě tisíckrát, aby se neohlížel za jinýma holkama. Vím, že to nezmůžu...ubíjí mě to...
Abo, z toho můžete pochopit, že asi i hodně žárlím...máte pravdu. Snažím se dělat že ne, ale strašně. Je to tím, že...a je to tady...že mám prostě a jednoduše sebevědomí na nule. Většinu času se cítím jednoduše k ničemu, že světu nic nedávám, že o mě nikdo nestojí. Jako člověk i jako holka, která prostě jen touží po tom být krásná a obdivovaná. Nic z toho se mi nedaří. Sempai se snaží...snaží se mi říkat, že jsem hezká, že mě má rád, vlastně mi to říká hodně často. Díky němu občas cítím, že něco málo ve ěm snad je, ale cítím se hrozně za to, že ani přes to všechno, co pro mě dělá a co mi říká se mi nedaří cítit se jako kdybych taková doopravdy měla být. Nedokážu se cítít tak hezká jaká v jeho očích jsem. Občas mám takový záchvěv, třeba když mi kamarádka Molly udělá hezké fotky, ale to je vždycky jen chvilka, protože si uvědomuju, že je stejně jen šedo. Nikdy jsem nebyla nějak zvlášť hezká...byla jsem tlustý špalíček s mastnými vlasy, obrovským nosem a beďary všude po obličeji. A mohla jsem si zhubnout jak jsem chtěla, mohla jsem se ostříhat a obarvit, azčít se malovat, žít zdravěji, mít ctitele a stejně sipořád přijdu jako ten hnusný špekounek se kterým jsme vyrůstala. Pořád nenávidím svůj nos a svoje obří pihy na obličeji a žlutý zuby a to, že na všech fotkách prakticky vypadám přesně tak hnusně, jak si o sobě myslím, že jsem. A nevím jak se toho zbavit, jak se smířit sama se sebou, jak se cítit hezká. Dělám pro to tolik...nejím, vstávám v šest ráno, abych se upravila, utrácím skoro všechno svoje kapesný za oblečení,abych se mohla módně oblíct. Je to povrchní...ale nějak naivně jsem doufala, že mi to přinese ten klid, ale nepřineslo...asi se nikdy nebudu cítit vyjímečná. A asi proto nikdy nepřestanu myslet na to, jestli ta holka, co jí ěml Sempai rád by pro něj nebyla lepší. Dokud se toho nezbavím, bude mě to ničit, pomalu zevnitř trávit jako jed. Nechci to, ale i když s tím bojuju, ej to mnohem horší. Nedovedu si sednout před zrcadlo a říct si, že jsem fajn. Nedokážu.