Únor 2014

Vztek.

23. února 2014 v 14:33 | Paichichi/Paia |  Paia deníček

Jsem naštvaná. Momentálně na většinu světa.

V první řadě bych si to chtěla vyřídit s jedním čtenářem blogu. Nikdy sem nemusel napsat komentář, ale přesto četl jeden článek, který jsme po smutkovém vychladnutí smazala. A tenhle člověk měl tu drzost najít si ask mého přítele a napsat mu otázku, která byla spíše konstatováním. Možná si teď ten člověk říká, jakto, že ještě nedostal odpověď. Asi ho zklamu, odpověď nedostane nikdy. Jen aby bylo jasno: Tenhle blog je můj a Sempai s ním z velké části nedouhlasí, právě proto, co se stalo. Když jsem smutná, tak sem napíšu a pak toho lituju, ale bohužel tím poškozuju i jeho, ačkoliv on většinou tušení o tom, že si chodím relativně anonymně postěžovat na internet neví. Když dostal tu otázku, řekl mi o tom. Nevím,jak ho kdo z vás našel, ale docela vychytaný stalkerský kousek, to se musí uznat. Řekl mi, že nemá smysl na to odpovídat a já s ním souhlasím. Jde o to, že o tomhle blogu ví opravdu málo lidí. Kdyby o ěnm vědělo lidí víc, hádám, že byhc pár osob možná i naštvala a nakonec si možná vyžrala i posměch za své "depresivní kecy". Proto enchci, aby o něm kdokoliv věděl a odpovědí na touhle otázku by se někdo mohl po tomhle blogu začít pídit. V podstatě si nechávám tenhle blog jako veřejnou deníčkárnu, protožre jsem někdy měla pocit, že můžu někomu pomoct, nebo že naopak to vykřičení do anonymního prázdna pomáhá. Ve chvíli, kdy by o tom ale věděli všichni lidé z okolí, už by moc z toho, co tenhle blog je nezůstalo. Co ěm na tom ale možná štve nejvíc je to, že dotyčný nenapsal přímo mě. Že se nejde zeptat zdroje, ale obchází ho, asi v domění, že se o tom nedozvím. Problém je v tom, že se dozvím vždycky všechno a ani se nemusím moc snažit, jelikož se to většinou dozvím přímo z první ruky. Takže ať se stalo cokoliv, nikdo neměl právo an to slídit za Sempaiem, protože pokud je někdo za ty slova zodpovědný, tak jsem to já. A tohle obcházení je dost srabácký, ačkoliv zeptat se mě by bylo asi stejně k ničemu, protože bych neodpověděla. Ten článek jsem smazala z ěnjakého důvodu a to proto, že po tom šíleném návalu emocí jsem vychladla, vyřvala jsem se a uvědomila jsem si, že psát tyhle dojímavé emoční drijáky je špatný. Už z toho důvodu, že v nich figuruje někdo, na kom mi moc záleží a nechci mu tahle ublížit. Nechi,aby se to dozvěděli jeho kamarádi a co hůž i nepřátelé...protože se už drobný hejt na jeho asku objevil i mimo téhle zálěžitosti,takže věřím, že jsou sviňáci, kteří by se v tom dokázali vyžívat. K tomuhle je to asi tak vše, možná, že to byla jen starost o to, jestli mě Sempai nezabil. Nezabil. Nikdy na mě nezvyšuje ani hlas, protože mě to děsí. Za to mu děkuju.

Tak, co dalšího v mém životě? V pondělí se zbavím svých dlouhých vlasů. Prostě jsme jednoho dne dostala vnuknutí, že se musím ostříhat. Nevím proč, ale to rozhodnutí jsme obrečela. Asi jsem jedna z těch holek, který si na vlasech zakládá. A krom toho je zvláštní zahodit něco, co vás provází 4 roky a co vám všichni chválí. Jen asi potřebuju změnu, potřebuju být na chvíli zase ta stará Paichichi s rozcuchem, co nic moc neřešila a byla tak nejšťatsnější. Vím, že účes nezmění člověka, ale myslím, že v něm alespoň může probudit sebevědomí a odvahu. Ono jenom to ostříhat se chce odvahu...teda aspoň já jí k tomu potřebovala kopec. Panebože prosím, ať nevypadám příští dva roky jako retard.

A pak je tu ještě jedna věc. Je to polo naštvání a polosmutek. Paradoxně z radosti někoho jiného. Snažím se být z toho štěstí taky šťatsná, jen to prostě jde těžce když vím, že ěm nikdy taková radost nepotká. Jsem asi hrozně nepřejícný a zatraceníhodný člověk. Snažím se zatnout zuby a vydolovat v sobě to světlé cosi. To, co mi říká, že mi bude dobře, i když se to nesplní. Jen nechci na konci života zjistit, že mám prázdné ruce. Že nemám nic a nikoho. A proto jsme naštvaná na svět. Protože Paulo Coelho napsal, že když si něco opravdu budu přát, celý vesmír se spojí, abych to mohla uskutečnit. Modlím se za to každý den. Prosím Boha i všechny ostatní síly, dělám všechno co můžu a stejně se ke mě svět otáčí zády...možná, že se vesmír ještě spojovat nezačal, já nevím. Jen mě ničí představa, že budu celý život jen koukat na to, jak se ten sen plní všem okolo mě, jen já zůstávám na židli uprostřed prázdné místnosti. A i když se budu cítit za ty ostatní sebevíc šťatsná, i když do toho dám všechno dobro, co v sobě mám, bojím se, že ten osten bolesti z toho, že ěm to nikdy nepotká je silnější, než cokoliv na světě. Mrzí mě, že nedokážu tu bolest utišit, zacpat jí pusu pěstí, pořádně jí to nandat. Ale snaha tu je. Dneska už jsem jenom šedivá, včera jsme byla černá. Uf. A teď vstát a jít zase do světa. Koukat se na to, jak se osttaním plní sny, zatímco já je schovávám pod přikrývky v mé hlavě.