Březen 2014

Když jsem byla malá...

21. března 2014 v 19:47 | Paichichi |  Paia deníček
K napsání tohohle čláínku mě inspirovaly dvě knížky. Smrt krásných srnců a Hrdý Budžes. Obě dvě jsem je nedávno četla a obě se mi dostaly pod kůži, obě dvě mě přinutily zavzpomínat an chvíle, kdy mi bylo v životě nejlíp. To je v současnosti asi jediný způsob, jak se držet, vzpomínat na to, co bylo krásné a co mi už nikdo nevezme. I když se stala spousta zlých věcí, ty doby, kdy jsem byla úplně malá a nechápala jsem lidské vztahy a vlastně nic, co se děje ve světě a mým největším snem bylo, aby mi v roce 2010 bylo 15, byly ty nejkrásnější. A asi stejně jako Ota Pavel, když mu bylo nejhůř, tak i já se chci ponořit do doby, kdy jsem se pořád jenom smála a kdy jsem byla taková malá Helenka Freisteinová.


Celou dobu svého "maličkovství" jsem strávila v jenom malém severočeském městě, kde jsem to měla padesát metrů do školky a padesát jedna do lesa. Moje maminka měla dlouhé černé havraní vlasy a můj zlatovlasý tatínek nosil občas klaunský nos. Jedno oko měl menší než druhé, to proto, že to nebylo opravdový oko, ale já jsem měla zakázaný se na to ptát a když jsem se zeptala, vždycky se na mě zlobili a já se schovala na palandu.
Dobu našeho malého bytčeku, kdy jsem měla postýlku hned vedle letiště rodičů a koupelnu jsme měli vymalovanou modře,s bílýma kytičkama, to si moc nepamatuju. Jen tátovu sbírku cédéček a velká černá sluchátka, na která se nesmělo sahat, protože to byla obrovská vzácnost a stromeček sotva nacpaný do rohu pokoje, kde jsem jednou dostala pohádkovou knížku a koš na hračky s žabí tlamou. Ve výklenku skříně jsem měla vyskládané plyšáky, žlutého dalmatýna, dva mončičáky s okousanýma packama a hlavně Růženu-mého růžového pantera (a taky vlastně partnera). Pak jsme se ale přestěhovali...pokud se dá přemístění nábytku ob panelák dá říkat stěhování. Naše babička nám dala byt, protože se mi měla narodit sestřička. Nejkrásnější an tom bytě byla polstrovaná lavice do tvaru písmene L, kde přesně v tom zlomu byla malá dvířka, která vedla do super schovky, kam se dávaly igelitové tačky a suché pečivo pro koníky a srnky. Můj pokojíček byl malý, byla tam palanda a psací stůl, ke kterému jsem stejně nechodila, protože jsem nejradši kreslila na zemi a špinila tak koberec. Nejradši ze všeho jsem kreslila sluníčka, jak si čistí zuby. Asi proto, že to bylo zároveň výchovné a zároveň se ta sluníčka hezky zubila. Doma jsme měli postupně dva bílé králíčky- Pepinu a Zoubka. Jenže z králíčků byly brzo králíci, co rozkousali tátovi dráty k hi-fi věži,takže museli jít pryč. Až jako velká jsem se dozvěděla, že je rodiče dali k abbičce a tam jsme je jednoho dne snědli.


Ono všeobecně mě rodiče pořád všemožně balamutili. Třeba mě nechávali fotit u velkého dortu v jednom ateliéru a ten dort byl moc krásný, čokoládový s bobíky šlehačky a s třešínkami, myslela jsem, že ten dort dostanu, když jsem měla ty narozeniny, ale pak z dospělých vylezlo, že je to plastovej dort a sníst se nedá. Tehdy si to u mě opravdu pokazili. Na Vánoce jsem taky nikdy nedostala Xenino kolečko (to asi proto, že rodičům stačilo, že beztak skáču po křeslech a řvu a házím plyšákama jako princezna bojovnice, tak ještě nějaký kolčeko). A nikdy jsem nedostala ani tu panenku, který se daly barvit vlasy vodou. Takovou s lacláčema, co jedna voněla jahodově a jedna meruňkově. Ale dostala jsem domeček pro panenky, který se později stál mojí zkázou, když jsem do něj nacpala svou batolecí sestru. Ale k tomu později.
Rodiče se mi taky často snažili tvrdit, že v půjčovně nemají Pocahontas. Ale já jsem věděla, že se jenom nechtějí dívat, protože jsem paní půjčovnici řekla, že mi jí má schovávat, protože to je moje milovaná pohádka a nemůžu bez ní vydržet ( i když časem jsem se této závislosti snažila zbavit třeba Skřítkem z Central parku nebo Gremliny), ale Pocahontas byla prostě Pocahontas. Museli jsme si jí pouštět ráno před školkou, po školce a ještě večer. Když už na to rodiče neměli sílu, tak mi museli číst z Pocahontas knížky (myslím, že koupě této knihy litovali tak, jako ještě nikdy ničeho). Takže když mi naši řekli, že Pocahontas v půjčovně není, tak jsem věděla, že sjem ěnco udělala, nebo že si musím půjčit nějakou jinou z mých zamilovaných pohádek, ale měla jsem vždycky zkažený den, protože bez Johna Smithe to prostě stálo za prd.


Ve školce to bylo fajn. Měla jsem jí kousek a měla jsem to tam ráda. Můj jediný problém byl v tom, že jsem moc mluvila a byla tlusťoučká. Proto si se mnou moc maláci enchtěli hrát a já chodila k velkákům, který si se mnou taky nechtěli hrát a jenom mě naháněly učitelky sem a tam. Aby jste věděli, moc se mi tam líbil ejden chlapeček, Matěj. Měl brýle a nosík nahoru, trochu jako perský kočky. Jednou jsme takhle nesli lavičku a já mu povídám: ,,Matěji, já tě mám asi ráda!" On se na mě podíval a pustil mi tu lavičku an nohu, slezly mi z ní nehty a já jsem ho stejně měla pořád ráda, ale nikdy už ne tolik. A pak se o mě ucházel jeden chlapeček,jmenoval se Tomášek a kradl svojí mamince šperky, které mi pak nosil. Stydím se za to, že jsem je nikdy nedala paní učitelce, ale byly moc krásný a byl to dárek a bylo yb to neslušný je odevzdat. Jenže jednou (asi po týdnu) se jeho jednostranná romance zlomila a přinesl krásnou zlatou kachničku a růži jedný holčičce, co byla můj přesnej opak, vůbec nemluvila a měla černý vlasy (a pak se odstěhovala). Snažil se to u mě pořád vyžehlit pak asi do čtvrtý třídy, ale pro mě to byla největší zrada. Ani to, že mi před celou třídou ukázal přirození mě neobměkčilo.


Hraní venku bylo taky super, protože se moc daleko nedalo jít a tak jsme se školkou chodili jen an velkou zahradu zadem (jednou jsme tam našli mrtvýho sršně na zemi a nikdo už tamtudy nechtěl chodit, protože nám jedna holčička řekla, že vás jeden sršeň klidně ubodá, protože ten co tam ležel, to byl ještě mládě). Na velké zahradě, což byl vlastně oplocený kus lesa, byla dřevěná chaloupka a všichni sjme se chtěli podívat dovnitř, ale nikdy nás tam nepustili a já dodnes nevím, co se tam mohlo schovávat. Největší švanda byla si tam hrát v betonovém vypuštěném bazénku, co tam zůstal po komančích. A když se nehrálo an evlký zahradě, tak se hrálo na malý, to si člověk mohl půjčit tříkolku a deky a hrát si s ostatníma a pokusit se dostat do rakety, což byla nejbáječnější prolejzačka, která když se zadělala dekama, tak se dalo vevnitř potajnu líbat (učitelky to neviděly rády, protože pak měla celá školka chřipku). Někdy mě ale hraní omrzelo a prostě jsem šla domů. Ostatní děti nemohly, ty by se ztratily, ale já jsem to domů měla jen za zatáčkou, jediný problém byl, že jsem neuměla číst a tak jsem si nemohla zazvonit na mamku, takže jsme většinou musela řvát jako na lesy, což mělo za následek, že mě slyšely i učitelky a přivedly mě zpátky. Mamka musela naše jméno přelepit náplastí s Pocahontas, abych náš zvonek poznala a stejně se nic nezměnilo, protože když mě chytila, hned mě zase dovedla zpátky. Nikdy jsem nebyla dobrý útěkář.


Školní besídky, to je kapitolka sama pro sebe. Jelikož jsem dobře vyslovovala a nepočůrávala jsem se, mohli mi dávat i větší role. Bohužel tyhle role většinou byly takové, které by nikdo enchtěl ani za trest. V pohádce o prtících, jsem hrála jejich maminku, musela jsem mít šátek a vypadala jsme jako stará bába, kdežto ostatní byli stromečci a prstíky. Ale největší zrada přišla, když se měla hrát Zlatovláska. Říkala jsem si, že teď přijde moje chvíle, že teď zazářím...A ONI TU ZLATOVLÁSKU DALI BLBÝ OLINCE A JÁ JSEM BYLA VYPRAVĚČ. Ani jsem neměla kostým, prostě jsem jenom stála na straně a povídala. Štvalo mě to o to víc, že Olinka neměla vůbec zlatý vlásky, jako já a taky neměla tak krásný svatební šaty.
Za svatební šaty musím poděkovat své mamince. Mezi třetím a čtvrtým rokem mě chytl amok, že se hrozně musím vdát. Nejlíp okamžitě. Sehnat ženicha byl nadlidský úkol, uháněla jsem jich proto víc najednou, protože už jsem měla zkušenosti s tím, že jak přijde řeč na svatbnu, tak utečou. Naštěstí se našel jeden chlapeček, kterej o mě stál, jmenoval se Denis a byl hezky čokoládovej, tatínka ěml v Americe a byl o něco starší, takže obrovský terno a ženich radost pohledět. Když byl ženich, musela jsem sehnat šaty. A ty mi mohla pořídit jen moje maminka, takže jsem přistoupila k teroru podobnému Pocahontas a to, že jsem každý rozhovor stáčela k svatebním šatům, až to mamka nevydržela a jedny mi ušila. Byly nádherný, princeznovský!Byly bílý a na nich oranžový tulipány, rukávky měly boubelatý a moc se mi k nim hodila látková gumička se stříbrnými korálky. No, jak to jen říct...když mě Denis uviděl ve svatebních šatech na maškarním v Kulturáku, vzal roha a řek, že si mě nevezme. Ale mě už to ani nemrzelo, protože jsem měla šaty, které jsem pak nosila několik měsíců v kuse, nejenom ve školce, ale i doma, bylo nemožné je vyprat, protože bych si je pak nemohla vzít další den a maminka se za mě styděla, že ty šaty hrozně smrdí, ale nemohla mi je vzít, protože to bych zase chtěla Pocahontas a utíkala bych domů.

Nevím, jestli budete stát o další historky z mého dětství, ale mě to rozesmálo a cítím se líp, když to píšu...:)
P.S. Za to, že jste to přežili, tady máte mojí fotku s tygrama. Ty brýle byly opravdu frajerský!



Snaha o to být šťastná, dějství první

14. března 2014 v 22:17 | Paichichi |  Paia deníček


Moje asi momentálně nejoblíbenější album. Líbí se mi tam snad všechny písničky, to se mi už dlouho nestalo. U těch smutnejch si pobrečím, u těch veselejch si zatancuju. Klasika. Nejradši mám asi písničku Already home.

Ani nevím kde začít. Asi nikde, prostě jen skočit do rozjetýho vlaku, jak jsem to tady nechala. Vím,že už si všichni všimli, že jsem skoro pořád smutná. A když nejsem smutná, tak jsem nepříjemná. A nebo jsem prostě mimo. A pak se někdy směju s Mollysem. A někdy prostě klečím na stole s hlavou položenou na parapetu a koukám do nebe a na parapet mi dosedají holubi.
Řeknu to upřímně: Nevím, co se svým životem dál. Tyhle jarní dny ve mě probouzí ěnjakou energii, naděhi, touhu po tom konečně se sebrat a ěnco udělat, splnit si sen, jako kdyby to už nikdy jindy nemělo vyjít. A pak k večeru, když se nebe zaplaví růžovou, tak zase sedím ve svém pokoji nad knížkama a zjišťuju, že jsem nic neudělala. Chtěla bych svůj život od základu změnit. Už jsme si ustřihla dlouhý vlasy. Myslela jsem si, že se tím něco změní. Nezměnilo, jen mi chlapi v hospodě říkaj, že jsem tak hnusná, že si an to musí vzít židli (ale tak jsou opilí, tak jim to odpustím). Co ěm k takovýmu nápadu vede? Našla jsem si penfrienda...teda našla asi enní správné slovo, pravděpodobně mi už asi nikdy nenapíše, zřejmě jsem ho unudila k smrti. Každopádně v těch pár dopisech, co mi napsal, jsem se dozvěděla, že jednoho dne zjistil, že ejho život je prázný, sebral si doma kolo, batoh a stan a vyjel na svou cestu kolem Japonska. Pracoval na pomerančový farmě, pomáhal dvěma lidem stavět dům v lesích. Prostě nebyl šťatsný a něco udělal. Já se jenom plácám, plazím směrem k maturitě a upřímně ani nevím, jestli chci an vysokou. Byla jsem z toho tak andšená, tak vzrušená, ale přijde mi, že to sjou zase další prázdné roky, kdy se budu muset učit to, co ostatní budou chtít a ne třeba to, jak chutná horský vzduch po ránu ve Španělsku (abyste věděli, můj zatím top sen, krom Japonska, je ujít Svatojakubskou cestu...).
Je mi hrozně za to, že pohrdám tím životem, co mám. Dneska to ale nejlíp vystihl právě Mollys: ,,Já se bojím, že ten svůj život promrhám." Já už vím, že to dělám a nejhorší je, že je to, ajko bych stála v rozbouřený řece a já prostě nemohla, nedokázala plavat proti proudu a nenechat to jen tak plynout, nenechat ten život utíkat.
Proto bych moc chtěla, aby vyšlo naše letní dobrodrůžo na Šumavě nebo v Brdech. Abych nelitovala všech dnů.

Najednou už ani nevím, co jsem chtěla napsat. Mělo to být oprimistický, o tom, jak sbírám svojí sílu, jak se dávám dohromady, jak získávám zpátky svojí neutuchající energii, ale je mi, jako ybch zestárla o sto let. Přijde mi, jako ybch nic z toho, co v mám, už nechtěla. A je mi za to hrozně. A zním jako hroznej pozér, vždycky si předně na takovýhle lidi, jako jsme já sama stěžuju. A pak bum a udělám to sama. Aneb ať první hodí kamenem, kdo je bez viny.

Tak tady nadhodím alespoň otázku, která vás snad přiměje k zamyšlení. Znáte trilogii Jeho temné esence? (to ještě enní ta otázka). V jednom z paralelních světů, tam lidé mohou vzájemně vidět své duše, neboli daemony, kteří an sebe berou pdoobu zvířete. Když je člověk ještě dítě, pořád se mění, ale jak člověk dospěje, tak se jeho pdooba ustálí a ono zvířátko má o daném člověku říct co nejvíc. Tak ajký yb byl váš daemon a proč?