Paia deníček

Řecko - Země, kde se nesmí fotit a kde se musí svítit ledničkou

21. září 2014 v 13:44 | Paichichi/ Paia

(Jeeeej kýčovitý obrázek hned na začátek!!)
Tak jsem se nám ve zdraví vrátila z dovolený v Řecku. Jsem tak o pět kilo tlustější a o dva odstíny opálenější (což je průšvih, protože mám make-up jenom v mrtvolným odstínu), s vlasama totálně vyblitýma od sluníčka ale šťastná. Byl to zážitek nad zážitky, i když jsme si všude vozili zadek klimatizovaným autobusem a největší krizi jsme měli, když jsme zjistili, že v Srbsku nám nechtěj vzít eura. Z velké části za tu dobrodružnost-pohodovost vděčím Sempaiovi a pak i osazenstvu našeho autobusu. Nikdy bych nevěřila, jak můžou být účastníci zájezdu přesní. Čecháčci nevymřeli, radujme se! V tomhle článku bych chtěla shrnout ty nejzajímavější postřehy(nebo i nezajímavé postřehy, ale to je fuk, ne?) z našeho strastiplného putování. Nebudu sem vypisovat, co jsme dělali každý den, protože stejně většina toho, co jsme viděli byly jen kameny, které yb zajímaly fakt jen skalního fanouška řecké mytologie a historie (a ehm ehm nás). Proč vlastně tenhle článek píšu? Ačkoliv mám už v podstatě všechny návštěvníky blogu na FB, tak pořád mi přijde, že starý dobrý článek poví víc, než moje heslovité (a prasopisné) zprávičky, kde bych nemohla obsáhnout všechno to, co bych chtěla. Ono já i tak na půlku zapomenu, ale aspoň tu první půlku, co mám ještě v hlavě vám zkusím zprostředkovat!

100 faktů - část druhá!

26. srpna 2014 v 13:51 | Paichichi/ Paia

51.) Co nejvíc nesnášíš na tom být holkou?
Já mám to bytí holkou vlastně celkem ráda, i když an to často nadávám. Nejvíc mě ale štve to, co se vzhledu píše...že musím nějak vypadat, ěnjak se chovat, abych nepůsobila "nechutně", ačkoliv u kluků jsou tyhle věci naprosto normální. Třeba jako to, že si musím holit nohy a podpaží , nemůžu nahlas prdět před kámoši a pak hlavně to, že nezvládnu vyčůrat svoje jméno do sněhu a nemůžu udělat helicopter-dick.

52.) Co máš na sobě ráda?
Jelikož jsme hrozně sebekritická, tak je tohle poněkud těžká otázka. Co se vzhledu týče, tak jsem ráda, že mám obličej, kterému sluší každá barva vlasů, takže můžu se svými účesy experimentovat...a krom toho mám docela hezký rty a pihu pod okem, která vypadá hrozně classy (a co se těla týče, mám celkem velký prsa, takže palec hore). Na svém charakteru mám ráda svojí odvahu a trpělivost (která platí pro lidi, nikoliv pro činnosti). A pak mám na sobě ráda to, že jsem v ruce schopná spíchnout snad jakoukoliv blbost a občas si ěnco hezkého nakreslím nebo napíšu.

53.)Kdy se cítíš trapně?
Naposled jsme se cítila hrozně trapně, když jsme si ve vlaku pustila film BloodRayne (kvůli přednášce) a došlo to na tu sexuální scénu. To by neměl vidět nikdo, natož lidi kolem vás ve vlaku. Pak je mi taky trapně většinou za ostatní lidi, ale je mi jich většinou líto, protože já nejsem člověk, kterej by jim nadával a psal nenávistné komentáře, když se třeba o něco snaží (lets playeři, rappeři...a kdo ví ještě), ale ostatní and tím moc neváhají. A pak se cítím hrozně trapně, když pročítám staré povídky na svých starých blogách (i na tomhle:D).

54.) Kdyby sis an jeden den mohla zkusit jakoukoliv práci, jaká by to byla?
Ošetřovatel malých pandiček!

55.) Jaká je tvoje nejzažší vzpomínka?
Štípání nosních mandlí z doby, kdy mi bylo asi dva a půl. Máma mě drží, do očí mi svítí světlo a doktor se ke mně blíží s kleštičkama, já řvu jako tur.

56.) Jaké bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsi kdy udělala?
Těch je hned několik...třeba to, že jsem vytěsnila ze svýho života lidi, co mi pili krev. Pak to, že jsem šla na střední do Plzně, kde jsem poznala svého nejlepšího kámoše Mollyse. To, že jsem vyznala lásku svému příteli. To, že jsem sáhla u maturity přesně pro to číslo, pro které jsem sáhla.

57.)Kdo je tvůj nejlepší/nejbližší přítel?
Jelikož moc přátel nemám, tak to zas tak těžká otázka není. Mám dva nejlepší přátele a to Petra a Molly a s každým mám úplně jiný typ toho "nejlepšího kamarádství". S Petrem můžu mluvit o čemkoliv, můžu být absolutně nekorektní, drsná, upřímná, přisprostlá. Můžeme se bavit o věcech, o kterých se s cizím člověkem nemůžete bavit, můžete o nich mluvit jenom s někým, kdo je víc než kamarád. A pak ej tu kamarádství s Molly, takové něžné, krásné, křehké, postavené na obdivu, kráse, povídání a drobném škádlení (třeba s Dobbym). SMolly nemůžu být jako s Petrem a s Petrem zase jako s Molly. Ale v obou případecvh jsem tak moc šťastná.

58.)Co si myslíš, že si o tobě lidé myslí?
Prý se často tvářím hrozně smutně a zle, takže asi nic moc hezkýho. Když promluvím, tak se snažím mluvit pomalu a mile, ale většinou mi nikdo nerozumí jak rychle mluvím a stejně jim přijdu uječená a ukecaná. A když mě poznají blíž, tak se jim většinou moje nápady taky moc nelíbí, takže tím sítkem lidí, kteří si o mně myslí ěnco hezkýho projde jen pár osob.

59.)Jaké jsi měla známky ve škole?
Na základce celých devět let samé jedničky. Na gymplu se připletly občas trojky, ale až na první pololetí prváku průměr vždycky do 1,5, dvakrát vyznamenání. A maturu jsem dala na samé jedničky:)

60.)Kdyby ses mohla naučit nějakou věc, co by to bylo?
Asi ybch chtěla umět krásně kreslit...a nebo dobře šít:)

61.) Jsi introvert nebo extrovert?
Jsem introvertní extrovert. Hodně mluvím, ale to je můj způsob jak se vyrovnávám s nervozitou.Ale mluvím tak jako povrchně, nastavuju většinou to nejlepší, ale lidi co mě znají blíž vědí, že 99% věcí si nosím v sobě a nikomu je neříkám, protože tu potřebu nemám...a s lidma, se kterými mi je dobře ten extrovert prostě jsem.

62.)Dělala sis ěnkdy test osobnosti? A jak ti vyšel?
Několikrát jsme si ho dělali ve škole a já sama si ho pak zkoušela dělat na různé způsoby. Střídavě (asi v závislosti na konkrétním rozložení mysli) mi vychází cholerik a melancholik, což má k sobě setsakra daleko, takže jsem něco na půl cesty řekla bych.

63.) Jaké první věci si na lidech všimneš?
Obočí. Vím, je to divný, ale obočí mě fascinuje. Zkouším si toho člověka představovat bez obočí nebo třeba s "brežněvem". Obočí je nejdůležitější součást obličeje, fakt. Podle mě vypadá obličej bez obočí děsivějc, enž třeba obličej bez nosu.

64.)Myslíš si, že všichni lidé jsou stejně užitěční, nebo že jsou ěnkteří větším přínosem než jiní? (Například když srovnáš mentálně retardovaného člověka a doktora, který může zachránit stovky životů?
Rozhodně myslím. Nikdy si nebudeme rovní, vždycky tu bude někdo, kdo bude mít lepší schopnosti než ostatní, které přinesou dobro více lidem. Retardované dítě může dělat radost svým rodičům, ale dítě které se stane třeba vědcem a vymyslí lék na smrtelnou chorobu udělá radost milionům rodičů, když zachrání jejich děti. Nevím prčo si naše společnost pořád snaží hrát na to, že všichni jsou stejně prospěšní, když prostě a jednoduše nejsou...z individuálního pohledu sice asi ano, ale z objektivního pohledu a vlastně i mého pohledu to tak prostě není.

65.) Myslíš si, že lidé můžou ovládnout svůj vlastní osud?
Jo, myslím. Mým heslem je: Každý svého štěstí strůjcem, což aplikuju na všechno, co se mi v životě stane. Protože když něco děláte vy sami, přesně tak, jak chcete, pak nikdy nemůžete být naštvaní an ostatní, když se to pokazí. Jistě, sjou tu takové věci jako nehody a počasí, nemoci (i když i za ty si bohužel často můžeme sami tím,jak žijeme nebo tím, že si nedáváme bacha a kašleme na chození k doktorům) ale nějak...prostě nějak si myslím, že 99% věcí, co se v životě děje, to , co se stane dál, je na nás. Udám teď jeden příklad, za který mě tu asi nikdo enbude mít rád a budou mě ostatní kamenovat, ale není to poprvé, co ho prezentuji. Uvedu vám jako příklad bezdomovce. Všichni vám řeknou, že jsou to chudáci a že se to může stát komukoliv. Nemyslím si. Obere vás žena při rozvodu? Jsou tu předmanželské smlouvy a pak je dobrý si dávat bacha na to, koho si berete...všichni mluví o lásce a jak je láska nejdůležitější, ale podle mě pro vztah mnohem důležitější vědět, jestli se na toho druhého můžu spolehnout a že mi neudělá ěnjakou sviňárnu. Jako třeba to, že mě nechá skončit na ulici. Dalším důvodem jsou dluhy. Moji rodiče mě vychovali ve víře, že pokud na něco nemám, tak si to nemám pořizovat, že to nepotřebuju. Může se stát, že člověk přijde o práci...ale jak je možný, že když jsem byla na úřadu práce, tak tam, kde se dávaly dávky pro nezaměstnaný bylo plno a u plakátu za práci ne výkopu, kde byla potřeba jen základka nestál nikdo? Protože to byla práce za 6 tisíc...a kdo by přeci takhle nádeničil, komu by se chtělo mít dvě práce, aby se uživil...pak si ale stěžovat, že si musíte půjčovat na jídlo a dostanete se do dluhů není zrovna nejlepší, protože třeba mě to neobměkčí (mezi známými máme člověka, co skončil na ulici, neuměl česky ani slovo a i tak si dneska žije hezky...protože makal i za směšný almužny celý dny,nechlastal a nekouřil...). A dalším důvodem jsou závislosti. NIKDO vás nikdy nenutí,abyste chlastali a hráli na automatech, brali drogy a aby jste se tím dostali do sra*ek. Takže ano, věřím, že jsme pány našeho osudu.

66.) Myslíš si, že všichni lidé jsou od přírody dobří nebo špatní?
Myslím, že všichni lidé jsou od přírody neutrální. A když vyrostou...pak je to na nich. Ale nikdy to není stoprocentní zlo nebo dobro:)

67.)Myslíš si, že je morálka pro všechny lidi univerzální, nebo že se může měnit v závislosti na náboženství, státu, zkušenostech?
Pokud si to dobře pamatuju z maturity, tak definice morálky tam byla jako soubor pravidel chování, která jsou v určité společnosti v určité době považována za správnou. Důležité je to ve společnosti a v čase. Je jasný, že morálka bude jiná na místě, kde jsou podmínky takové, že se musíte snížit i k věcem, ke kterým byste se snižovat na jiném místě nemuseli. A proto i tam musí být ten morální kodex jiný. A ano, taky se to liší člověk od člověka. Já třeba mám v sobě víc takové té víry v to, že člověk je taky zvíře a nemá právo se povyšovat nad ostatní tvory. To yb nás taky mohli yvvraždit ptáci, protože numíme lítat jako oni...takže z toho důvodu třeba zabití v sebeobraně nebo při ochraně někoho, koho mám ráda považuju za přirozené a normální, kdežto jiní lidé odsuzují jakýkoliv důvod pro zabití. Já to beru tak, že když třeba lvice brání své mládě, tak klidně zabije lvici jinou, aby její mládě přežilo. Já se tímhle řídím taky a pokud bych něčímu dítěti držela nůž pod krkem, tak bych tomu druhému dala plné právo mě zabít. A tady vidíte, že třeba morálka, která by měla tedy být univerzální pro ěm třeba neplatí, i když se tím asi pár lidem znelíbím.

68.)Myslíš si, že Bůh existuje?
Ano, myslím. Sice to asi není fousatej pán v bílý tóze, ale je.

69.) Myslíš si, že existuje nějaký "život po životě"?
A proč by ne. Já sice chci věřit něčemu jinému (třeba reinkarnaci), ale i za ten posmrtný život bych byla ráda. Hlavně ať není po smrti jenom tma.

70.)Volíš? A proč ano/ne?
Ačkoliv volební právo mám, tak jsme ještě nevolila. Vždycky když byly volby, tak jsme byla mimo místo bydliště. Jasně, mohla jsem si nechat vydat ten papír, ale nenapadlo vás někdy, že by se možná změnilo víc věcí, kdyby k těm volbám nepřišel VŮBEC NIKDO? Že by nebyl jeden jedinej hlas? Možná že by pak spousta politiků přehodnotila svoje postoje a chování...

71.) Myslíš si, že homosexuálové si "zvolili" to být homosexuály?
Myslím si, že tenhle názor je už docela na přesdržku, když je tolik studií, že homosexualita je daná už přddtím, než se narodíte působením hormonů. Takže rodiče, co si myslí, že jejich homosexuální dítě je nemocný, tak by si ěmli uvědomit, že za to můžou oni...svou genetickou informací. Bohužel se mi zdá, že se například v "otaku" komunitě objevuje ten trend bytí "bi". Jistě, to si taky člověk nemůže vybrat, ale problém je, hrát tuhle sexuální orientaci jako módní doplněk. Je to prostě strašně cool v tom smyslu být absolutně jinej, být hetero je totiž zřejmě už nuda.

72.)Myslíš si, že mučení může být někdy dobré? A když ano, tak kdy?
Ono mučení může být dobré v případě, že narazíte na slabýho člověka, kterýho fyzická bolest zlomí (jistě, pak ej tu i psychické mučení, ale pořád tu sjou jedinci, kteří i to vydrží). A kdy mučení použít? V případě, že to pomůže zachránit život někomu jinému (nepříklad únosce odmítá říct, kde je ejho oběť a už nezbývá nic jiného, jak z něj dostat odpověď). A pak mě napadá ještě jeden, ale zato velice krutý důvod. Když nějaký vrah brutálně zavraždí svojí oběť a chytí ho, tak co ho pak čeká? Buďto vězení, ze kterého sice nemůže odejít, ale na druhou stranu dožije v teple, s dostatkem jídla a možná i přáteli, pokud si je ve vězení udělá. Další možností je pak trest smrti, který je ale mnohem mírumilovnější než to, co udělal své oběti. Ještě předtím, než do vás vpraví jed, co vás zabije vás uspí, abyste nic necítili. Takový luxus nemá většina lidí, kteří za celý život nikomu neublížili. Takže v těchto případech bych dovolila zabít vraha stejným způsobem, jakým zabil on svou oběť. Aby taky na chvíli cítil ten strach a bolest, ne aby to umírání měl jak v hotelu Continental.

73.) Zabila bys nevinného člověka, kdybys věděla, že tím zachráníš spoustu dalších?
U mě je ten problém ten, že ačkoliv jsem v hodně věcech "civilizovaná", tak asi ta nejdůležitější část ze mě zůstává tak nějak zvířecí a to ta část, která se týká chránění mého života a života mých blízkých. Neváhala bych zabít nevinného člověka, kdyby to mělo znamenat, že zachráním někoho, na kom mi záleží (co se týče těhle voleb, zahrajte si Heavy Rain, vážně). Natož pak, kdybych tím měla zachránit třeba sto lidí. Asi mi v tomhle někde utekl kousek svědomí nebo nevím, ale nevadilo by mi pak ani, kdyby se mi pozůstalí pomstili, jak jsem psala v otázce předtím. Je pro mě nejdůležitější ochránit mé milované, mou rodinu, partnera a v budoucnu případně i potomky...hádám, že takhle by asi jednala většina zvířat...což není samozřejmě omluva, ale pro mě je to přinejmenším vysvětlení toho, proč bych se tak zachovala já.

74.) Kolik peněz jsi nejvíc v životě utratila?
Blíže nespecifikovanou částku za letošní dovolenou :D

75.) Jakou největší zmnu jsi an sobě kdy udělala?
Pokud pominu stříhání a barvení vlasů, tak asi to, že jsem přestala slepě důvěřovat lidem a že už se nesnažím s každým být za dobře. Radši si už žiju se svými názory a sama se sebou a nestydím se za to, že neříkám a nevypadám možná tak, jak by si ostatní představovali, ale mě je tak dobře a nepotřebuju, aby mi to ostatní laskavě odsouhlasili.

76.) Jakou nejhloupější věc jsi v životě udělala?
Bylo tu hodně věcí, jako nacpání sestry do domečku pro panenky a podobně...ale když se zpětně dívám na posledních pár let, tak nejhrloupější věc, co jsem udělala byla pravděpodobně to, že jsem dala svůj první polibek někomu, kdo si ho nezasloužil. Bylo to hezký a bude to jedna z mých nejvzácnějších vzpomínek, ale moc bych si přála, abych ten první polibek dala někomu, komu na mě opravdu záleželo.

77.) S jakou seriálovou postavou se dokážeš nejlépe ztotožnit?
Walter White - Breaking Bad.

78.) Co bys změnila na našem vzdělávacím systému?
Přála bych si, aby náš vzdělávací systém "nutil" lidi dělat si vlastní názory. Ne prostě jen papouškovat to, co vás ve škole naučí. Jistě, v matice, fyzice, biologii, chemii atd. to jde špatně, ale pořád můžete mít na věc jiný pohled než učitel. A u humanitních předmětů už je tam pak ta svoboda názoru obrovská, bohužel mi přijde, že když se většiny lidí zeptáte na nějaký zapeklitý problém a jejich názor na něj, tak odpoví jenom: ,,Já nevím. Nezajímá mě to." Ale já si myslím, že bychom měli mít názor na všechno, i na to, čemu třeba úplně nerozumíme, nebo nás to nezajímá. A tím, že se o té problematice učíme víc dopodrobna a sjme nuceni o ní něco vědět a přemýšlet o ní, tak tím se posouváme dál.

79.) Co si myslíš o umění?
Umění ej nádherný výmysl, který pro mě osobně má třeba větší hodnotu než třeba věda. Nesnaží se na všechno podat jen jeden jediný správný poihled, protože to ani nejde. Umění dokáže vyjádřit to, co cítíme beze slov...nebo nám pomůže ta slova najít. Kdybych umění nemilovala, proč jinak ybch chodila na vejšku na Uměnovědu?

80.)Jaké jsou tvé oblíbené webové stránky?
Klasika facebook, ask, e-mail, youtube. Pak ráda chodím sem:
http://kanji.nihongo.cz/
http://www.jenpromuze.cz/
http://thosecomics.tumblr.com/
http://www.apetitonline.cz/
http://www.votocvohoz.cz/
https://www.flickr.com/photos/martinahavlova/
http://pisudiplomku.tumblr.com/
http://kdyzsledujuserialy.tumblr.com/

81.) Co tě zaručeně na muži/ženě odpudí?
Kouření. Mastný vlasy. Zkažený zuby. To, když si ženská neuvědomuje, že se musí oblíkat trochu vzhledem k tomu, kolik váží a bere to, že je morbidně obézní jako svojí výhodu, protože "kosti jsou pro psy, maso je pro chlapy". U chlapů chlupatá hruď ála David Hááázlhof. Nelíbí se mi vysvalení kulturisti, děsí mě. To, když ženský s prsama až do pasu jsou líný nosit podprsenky, protože koho to zajímá. Chlupatá podpaží (radši, než abych ukázala v tramvaji chlupatý podpaží, nosím ve 35 stupňovým vedru dlouhej rukáv. Prdění před partnerem (a následný hlasitý smích, protože jeden prd je lepší než deset doktorů).

82.) Jakou největší lež jsi kdy řekla?
Snažím se nelhat, fakt že jo. Nemůžu si vzpomenout na nějakou fakt hroznou lež, spíš mě napadají takové ty drobnosti, jako cenu nějakýho oblečení (paradoxně ale většinou cenu přidávám, protože se bojím, že by se mi lidi smáli, že nakupuju tak za levno).

83.) Co o tobě většina lidí neví?
Třeba to, že mám piercing v pupíku, že jsem prodělala plastiku (jizvy na břiše, ne prsou:D), že nejím 3bitky a cukrovou vatu, miluju játra, že bych jednou chtěla ochutnat lidský maso (ale to jen za předpokladu, že yb to byl třeba kousek ze mě, něchtěla bych jíst nikoho jinýho:D).

84.) Co si přeješ, aby o tobě věděl každý?
Asi to, že věřím v Boha a nesnažil se mě pak přes tenhle fakt shazovat, protože jsem na to hrozně citlivá. Aby se lidi vyvarovali kritiky na můj vzhled...protože to mě dokáže zabolet víc, než cokoliv jiného. Aby věděli, že ve většině případů je nebudu litovat, ale pokusím se je popostrčit k tomu něco udělat. Že kdykoliv jsem smutná, tak mi pomůže jídlo.

85.) Jakou první věc uděláš ráno?
Není to moc poetické, ale jdu an záchod :D

86.) Jaká nejhorší věc se ti kdy stala?
Myslím, že to byl zánět mozkových blan, na který mi přišli tak pozdě, že jsem to málem nezvládla. Ten pocit, když vy máte neskutečné bolesti, přestáváte vidět a všichni doktoři si myslí, že jste simulant...a vy s tím enmůžete nic dělat. Ten pocit, když se bojíte, že umřete a ne proto, že je vám teprve deset, ale protože máte malý sourozence a nevíte, co by se stalo s rodiči...a pak taky ten smutek z toho že si říkáte, že jste nedostali ještě ani svojí první pusu a že jí možná už nikdy neostanete. Ale přežila jsem.

87.)Rozbrečíš se snadno?
Asi nejsnáž se všech lidí na světě. Brečím skoro furt, když zpívám, když poslouchám hudbu, když něco vyprávím, když koukám na různá videa (dokonce i ta ne-smutná)...jsem hrozný cíťa a ti, co mě znají to vědí.

88.) Jaký máš pocit z toho, když musíš mluvit na veřejnosti?
Paradoxně vůbec ne špatný. Mám spíš obrácenou trému. K čím víc lidem mluvím, tím menší trému mám. Ale když mám s někým mluvit face-to-face, jenom jeden an jednoho, jsem hrozně nervní, rudnu, strašně rychle melu a koukám úplně mimo, abych se dotyčnému nemusela dívat do očí, protože z toho mám hrozný strach. Asi mám u toho davu takový krásný pocit anonymity, že nemluvím k nikomu konkrétnímu.

89.) Telefonuješ ráda?
NENÁVIDÍM TELEFONOVÁNÍ! Proto se na mě nezlobte, když vám nezvednu telefon, ale jenom napíšu esemesku. Protože ještě horší než s někým mluvit tváří v tvář je mluvit s někým bez toho, aniž byhc ho měla naproti sobě a já nevím, jak se tváří, jak reaguje a nastává hrozně trapné ticho.

90.) Kolik e-mailů týdně obdržíš?
Co se týče spamů, počítá se to na stovky. Přímo mířené maily dostávám hrozně málo, většinou tak jeden za dva týdny od penfrienda Shinga.

91.) Kdyby o tobě točili film, kdo by sis přála, aby tě hrál?
Já bych si přála, aby mě hrála moje nejoblíbenější herečka, Ellen Page, ale bohužel by se na mě moc nehodila, ale myslím si, že by mě dokázala zahrát docela dobře.

92.)Na co se ptáš lidí, když chceš rozjet zajímavou konverzaci?
Většinou se bojím rozjíždět konverzace, ale když už an to přijde, tak se většinou zeptám na oblíbené knížky, protože i když se tam enchytám, tak se ráda nechám poučit a kdo ví, třeba tak dostanu tip na dobrou četbu!

93.) Chtěla by ses někdy potápět nebo zkusit bungee-jumping?
Obojí moc ráda! Jen u toho potápění, který je možná bezpečnější bych se bála žraloků. Muselo by tam se mnou být deset lidí, co by ěm hlídali a já si to mohla jenom užít bez toho, aniž bych neustále neslyšela hudbu z Čelistí.

94.) Poprala ses někdy?
Párkrát an základce jo, byly to takový hloupý plácaný...a jsem vlastně ráda, že jsem se víckrát prát nemusela, s přeraženým nosem bych vypadala fakt hrozně.

95.) Jaký nejlepší žertík jsi kdy provedla?
Napadá mě stará klasika: Když jsem dala Molly do atlasu ponožku, aby mohla být volná.

96.) Cos dělala o svých 16. narozeninách?
Byla jsem na pokoji na intru a nejspíš jsem uklízela, protože moje narozky vycházely víceméně na uklízecí dny a já většinou neměla jak a s kým svoje narozsky slavit. Tak jsme slavili s kámoši mopem a kýblem s pár panákama jaru.

97.) Jaké povolání je podle tebe "podhodnocené"?
Tím podhodnocením nemám na mysli peněžní ohodnocení, ale něco trochu jiného. A to ěnjaký respekt a vážnost, která by tomuhle povolání měla náležet, ale bohužel s lidmi, které tohle povolání vykonávají spousta lidí už jenom zametá. Mám na mysli učitele. Není pak divu, že ani enmají chuť dětem ěnco předávat, když si někteří "exosti" proti nim můžou dovolit cokoliv a oni s tím nemůžou nic udělat. Dala bych jim mnohem větší pravomoce, klidně i možnost mírně tělesně potrestat, nechávat opravdu dlouho po škole a moct známkovat bez toho, aniž by za každou kouli do školy chodili rodiče s tím, že jste an jejich dítko zasedlí.

98.) Jak bys v rychlosti popsala svou životní filozofii?
Jsi pánem svého osudu, tak neustále nesváděj vinu za své neúspěchy na ostatní. Cokoliv uděláš, ať dobrého či špatného, se promítne do světa, ve kterém žiješ, nějak jím pohne. Tak přemýšlej nad tím, co doopravdy uděláš.

99.) Byla bys radši, aby tě všichni nenáviděli, nebo na tebe zapomněli?
Radši ať mě nenávidí. Protože z nenávisti se po čase často stane ignorace a po ještě delším čase ta nenávist možná vyprchá, alespoň mě se to párkrát stalo. A tak bych možná časem mohla dostat od některých odpuštění a třeba by si mě nakonec pamatovali v dobrém. Ono je všechno lepší, než úplné zapomnění...a to nejsem žádný August Waters.

100.) Kdyby ses dneska dozvěděla, že zítra umřeš, cítila by ses podvedená životem?
Asi trochu jo. Jeden den je moc málo času an to, abych mohla všem, které mám ráda dokázat, jak moc pro mě znamenají. Vím, že jsem an to měla celý život, ale já se to celý život snažím dokazovat a pořád mám pocit, že to nestačí. On asi jakýkoliv čas, který mi zbývá, pro mě bude moc málo...ale když se an to podívám kolem a kolem tak si uvědomuju, že jsem toho v životě zažila mnohem víc, než většina lidí. Mnohem víc krásného.








Panika vrcholí

22. července 2014 v 21:29 | Paichichi/ Paia
Panika vrcholí, všechno mám sbalíno, zítra ráno vyrážím, přijde mi, že přednášky vůbec nemám připravený, cosplaye dobrý, chce se mi brečet a smát se, těším se a bojím se a to znamená, že Advík je skoro tu!!
Budu se na vás těšit na mých přednáškách ve čtvrtek, pátek a sobotu^^

100 otázek, na které se nikdo neptá, ale vlastně nejsou tak hrozný 1/2

9. června 2014 v 22:57 | Paichichi/ Paia
Už skoro týden si hovím hezky doma a jelikož teď mám skoro volné dopoledne, tak jsme se rozhodla udělat jeden "tag"(nikdo mě neoznačil, označila jsem se sama), který jsem našla na internetu. Je to jednoduše 100 náhodných otázek. Jak jistě víte, jsem hrozný exhibicionista a ráda dostávám otázky, ale jelikož mi ej nikdo nikdy nedává, tak jsem tak forever alone a zoufalá, že si je dávám sama. No nic, snad vás alespoň trochu pobaví^^
P.S. Psáno v průběhu asi dvou týdnů,takže akturálnější otázky jsou trochu mimo mísu:D

1.) Jak se máš?
Najedeně. Sice už třetí den jím to samý, ale jsem člověk zocelený intrem. Takže se vlastně cítím trochu i jako jídelní mučedník.

2.) Jak se teď cítíš? Na co myslíš?
Myslím na to, že mám hrozně mastný vlasy a že bych měla dělat domácí práce, které mi tu mamka nechala na lístečku. Přála bych si, aby se všechny lístečky ztratily a nekazily mi tu každý ráno.

3.)Jaká je tvoje oblíbená barva?
To je těžký, spíš by bylo lehčí říct, který barvy jsou moje neoblíbený. Ale mám moc ráda takovou tu tmavě fialovou, červenou a tyrkysovou.

4.) Jaké je tvoje oblíbené jídlo?
To je taky těžká otázka (těžší než otázka o smyslu života). Každopádně mě kdykoliv nalákáte na rybu- krom uzenýho lososa, už nikdy znovu...alespoň ne na pizze. A pak asi obyčejný šťouchaný brambory s jarní cibulkou a lasagně (jen ty, co si udělám ale já sama:D). Uvědomuju si, že můj život bude o dost chudší, až se odstěhuju z domova, protože moje mamka dokáže cokoliv udělat mým oblíbeným jídlem. TeĎ mě ještě napadá, že POVIDLA jsou boží.

5.) Jaký je tvůj oblíbený dezert?
Opět tu udělám reklamu své mamince, která dělá bezkonkurenčně nejlepší jablečný koláč (a ne ten z Prciček), pak dělá takový hrozně dobrý cosi s povidla,a tvarohem, šlehačkou a listovým těstem a pro to bych šla taky světa kraj. Nebo pro mrkvový dort s náplní jako z Kinder mléčného řezu. A na to horké maliny...těmi nejde nikdy nic zkazit.
6.) Kolik ti je?
K dnešnímu dni 19.

7.) Co ses denska naučila?
Pět znaků hiragany. Já vím, jsem jako zpomalený film.

8.) Jaký byl tvůj oblíbený školní předmět?
Na základce jsme milovala dějepis,ale to mě na střední přešlo. Na střední jsem propadla hodinám češtiny, zeměpisu a občas (když měla paní učitelka dobrou náladu) i angličtiny. Jinak to spíš bylo všechno utrpení...pak po takovém člověku jako jsem já chtějte, aby maturoval.

9.) Jaká je tvoje nejoblíbenější hra?
Jelikož na deskovky moc nejsem, tak budu mluvit o videohrách. Ačkoliv ta hra není nijak známá a pravděpodobně pro ěvtšinu lidí ani nijak dobrá, pro ěm bude vždycky nejlepší hrou: Primal. Hrála jsem jí jako malá (což se teď zdá skoro nemožný, protože ta hra je hrozně zmatená a mapa na prd...i když kdo jako dítě potřeboval mapu žejo?). Pak jsem zbožňovala (a pořád zbožňuju) všechny DMC hry...i když ta poslendí už nebyla takové terno. A kdybych to brala z hlediska zábavnosti, epičnosti a počtu odehrání, tak by to byla Bayonetta (i když jsem jí odehrála asi 10x, nikdy jsem si tam nekupovala nový zbraně, nic:D). Samozřejmě to nejde říct takhle snadno, protože těch her jsem hrála fakt hodně a vždycky jsem měla pocit, že to je zrovna ta hra, která je ta nejlepší (no dobře, vždycky ne, třeba se mi vůbec nelíbí AC :D).


10.) Jaké jsou tvoje nejoblíbenější knížky?
Když jsem byla malá, jednoznačně to byla Záhada mrtvého bodu, taková z těch levných a absolutně neznámých knížek, četla jsem to pořád dokola a pořád mě to bavilo. Ono se tohle taky může každou chvíli měnit a otázkou je, co se myslí jako "oblíbená". Některé knížky jsem četla víckrát, ěnkteré jen jednou a stejně pro ěm mají větší význam než ty čtené 10x. Takže bych tu asi vyjmenovala Jantarové kukátko, Vyhoďme ho z kola ven, komixová kniha Pod dekou, trilogie Pán prstenů, Alchymista. Z dalších super knížek, co ěm fakt chytily bych dodala Holčička která měla ráda Toma Gordona, Hunger games a nesmím zapomenout na Pána much, kterýho sjem si vytáhla u maturity, takže to bude moje oblíbená kniha asi navždy.

11.) Jaké jsou tvé nejoblíbenější filmy?
Jako malá jsme ujížděla na Pocahontas, ale o téhle úchylce asi vědí všichni. Dodnes je ale ta pohádka jedna z mých nejoblíbenějších. Mám moc ráda filmy Juno, Pravidla moštárny, všechny Pány prstenů i Hobity (na všech jsem byla v kině a nehodlám to porušit), 5 centimeters per second, Cesta do fantazie, Princezna Mononoke, Malá mořská víla (ta od Disneye), Moje první láska, všichni X-meni (hlavně tedy ti s Hughem Jackmanem, ale i První třída je super). Ovšem tady musím dodat, že druhý Wolverine byl na prd.

12.) Jaký styl hudby se ti líbí?
To je těžký říct, ono nemůžu říct, že bych byla nějak vyhraněná, ale všeobecně mám ráda rock, trochu punk a pak asi trochu indie. Problém je v tom, že neustále nacházím písničky, které jsou mimo tohle portfolium. Což dokazujou i moje nejoblíbenější písničky:

Všeobecně ale mezi mé nejoblíbenější kapely patří Three days grace, NICO Touches the Walls, Gorillaz, Secondhand Serenade. A pak taky miluju soundtracky. Nejvíc ten z Pána prstenů (překvapivě).

13.) Kdybys napsala knihu, o čem by byla?
Na tuhle otázku se mi moc odpovídat enchce, protože mám plány na jednu knihu a jednu visual novelu a nechci, aby mi ten nápad někdo ukradnul. Každopádně kniha by byla o nalézání sama sebe a o otázkách náboženství a visual novela by byl horor z psychiatrické léčebny (originální heh).

14.) Jaká byla ta nejstrašidelnější věc, jakou jsi kdy udělala?
Mě přijde, že všechno co dělám je strašidelný. Ale asi tomu vévodí jeden můj kousek, který narozdíl od neustálého bafání a dělání děsivých zvuků enbyl ani úmyslný. Jednou uprostřed noci jsem se vzbudila a jak jsem byla rozespalá, tak jsem chtěla pohladit Sempaie po čele, jenomže asi jak jsem byla ještě napůl v říši snů, tak jsem mu místo pohlazení udělala "face huggera". Představte si že spíte a najednou vám něco čapne obličej. Já ybch se asi podělala.

15.) Na jaký svůj úspěch jsi nejvíce hrdá?
Asi všichni čekají, že řeknu, že na maturitu. Ani fň. Když mi bylo asi deset, tak jsem se umístila na třetím místě v republice v literární soutěži. Moje dílo bylo fakt otřesný, ale byla jsem i v novinách a dostala jsem medaili. Fakt bomba!
A pak asi an to, když jsem vyhrála "miss" na základce. Měla jsem štěstí, že ten rok jsme tem byla nejstarší a asi jsem měla i relativně originální volnou disciplínu. A i když to bylo takový "děstký", tak jsem za to dodnes ráda, aspoň trochu mi to tehdy zvedlo sebevědomí.
A ještě se musím pochlubit, to enní nic velkýho ale radost mi to taky v nedávný době udělalo-vyhrála jsem výtvarnou soutěž o sběratelskou edici Far Cry 4!:)

16.) Jsi vdaná?
Neztloustla jsem, nechodím na mimibazar, nevařím Sempaiovi rajskou z kečupu a podravky. Ne, nejsem vdaná. (ale kdybych byla, určitě by to vypdalao jak je to předem popsáno:D)

17.) Jak jsi potkala svého přítele?
"Potkali" jsme se na internetu. Z mě neznámého důvodu sjem mu okomentovala video na youtube:
A on pak napsal mně, protože v té době jsem dělala parodie an Naruta a on zrovna na Naruta koukal. Doporučila jsme mu Gantz a celej jsem mu ho naspoilovala. Pak jsem si začali psát na icq a po roce a půl jsme se už POTKALI doopravdy na Advíku. 29. července jsme šli na domluvený "randíčko" do Planetária (Sempai v tý době už věděl, že jsem do ěnj zblázněná, on se pořád nevyjádřil, ale prý už mě měl rád taky^^). A tam, pět minut před koncem filmu mě chytil za ruku (a já mu v záchvatu radosti tu ruku málem urvala). A tak jsme se dali dohromady:)

18.) Myslíš si, že je lepší se vdát jako mladá nebo starší, když už budeš zralejší?
Upřímně, já zraju jako hermelín...hniju. Takže pokud bych se někdy měla vdát, tak z náhlého šíleného vnuknutí a pominutí smyslů jako mladý kuře (to abych si pak to tloustnutí a vysávání manžela mohla užívat o něco dýl- panebože, doufám, že si tohle nepřečte Sempai...).

19.) Máš děti?
Hmmmm...ne. Jsem si jistá. Ačkoliv svými dětmi často nazývám neživé objekty, na kterých jsem setsakra dlouho pracovala. O bytostech an bázi uhlíku, které by nesly mou genetickou informaci ale nevím.

20.) Přemýšlelas někdy o adopci?
Ano, přemýšlela, z obou stran barikády. Vzhledem k mým zdravotním problémům mi ani nic jiného nezbývalo...ale o tom se moc rozepisovat nechci. Každopádně jsem došla k závěru, že jsem tak hrozně sobecký člověk, že nevím, jestli ybch dokázala milovat dítě, které bych sama neporodila...ale hádám, že kdyby se ve mě ozvaly mateřské pudy, tak bych to asi viděla jinak, ale ve svých 19 letech se necítím jako člověk, který yb mohl adoptovat dítě.
A proč z druhé strany barikády? Protože jsem si hrozně dlouho (asi ajko spousta dětí) myslela, že jsem adoptovaná. Pramenilo to z toho, že když jsem zlobila, rodiče mi yvhrožovali, že mě pošlou do děcáku (tvrdý, já vím). Jednou jsme se ségrou udělaly hroznej průšvih a mamka mi přinesla papír a řekla, že když to podepíšu, tak půjdu do děcáku, že už je zlobit nebudu (mimochodem, byly to papíry od bytovýho družstva, jen jsem neuměla číst). Každopádně od téhle chvíle jsem si myslela, že jsem adoptovaná, protože jak jinak by ty papíry asi mohli mít? Časem jsem ale začala vypadat jako přesná kopie mojí mamky, takže už z toho strach nemám.

21.) Když jsi byla malá, čím jsi chtěla být?
Tuhle otázku jsme dostala u amturity z ájiny. Chtěla jsem být novinářka jako April z Želv Ninja. A druhou polovinu mého dětství zabralo to, kdy jsem chtěla být animátorkou Disaneye. Ani ejdno ze mě nebude, ačkoliv by mě obojí bavilo.

22.) Co byla tvoje první brigáda?
Pokud pominu doučování matiky a voskování tátova auta, tak to byla brigáda v Sony, kde jsem balila DVDčka do krabic. Byla jsem tam "jen" dvakrát, ale i to mi stačilo a jsem si jistá, že už zvládnu jakoukoliv brigádu an světě, protože tohle byl záhul!

23.) Jakou práci bys chtěla dělat a proč?
Uvědomuju si, že na tuhle otázku nemám odpověď. Chtěla bych být cosplayer z povolání, scénárista her, designérka, animátorka u Disneye, cukrářka...ale předvším mít práci, kde by se mi dostalo uznání, kde bych byla nejlepší. Popravdě jsem nedávno přemýšlela nad porodní asistentkou, chtěla jsem si na ní podat přihlášku na vejšku a místo toho jsme si svoje přihlášky vyplácala na totální koniny...ale tak pořád to enní ztracený:)

24.) Co děláš, aby ses zabavila?
Jsem hroznej prokrastinátor, takže sleduju vlogy pár lidí z youtube, pak videorecepty (nejradši mám Cooking with the dog), občas kreslím na tabletu, hraju hry (když už nevím coby, vždycky mě zabaví flešovka Piano bar, vždycky), prolízám lidem asky, facebooky (mám vytipováno asi 30 exotů pro případy extrémní nudy, kteří nikdy nezklamou)...tohle neberte jako moje koníčky, to jsou prostě věci na zahnání nudy, když žádný ze svých koníčků dělat nemůžu (i když počkat, kreslení an tabletu JE můj koníček:D).

25.) Cestuješ ráda?
Jop, cestování mám asi nejradši ze všech věcí. Když jsem se rozhodla jít na školu, která je 300 kilometrů od mýho domova, v šichni mi říkali, jak mě to cestování omrzí. A neomrzelo. Jasně, někdy brblám, protože mě naštvou lidi v autobuse, nebo se mi občas udělá zle, ale není to nic, co by mi tu radost z cestování dokázalo zkazit. Proto ybch někdy ty svoje cesty chtěla i prodloužit do zahraničí a okořenit je trochou hazardu (jako cestování na "blind" a podobně). Prostě a jednoduše mám ráda tahání kufrů, čučení z okýnka (nebo spaní na okýnku), vymýšlení si příběhů o místech, kolem kterých jedu.

26.) Kdybys mohla navštívit jakékoliv místo na světě, jaké by to bylo?
Teď budu tak trochu neoriginální...protože jak všichni čekáte, řeknu Japonsko. Paradoxně mě ale už nelákají ani tak velká města, jako spíš takové útržky nebo zajímavosti (třeba králičí ostrov, soví kavárna...), chtěla bych tam vidět a vyzkoušet všechny ty věci, o kterých jsme jenom četla. Krom toho ybch chtěla zažít svátek kvetoucích sakur a navštívit penfrienda Shinga. Dál bych ráda navštívila třeba Keňu, severské státy (kvůli polární záři...), chtěla bych proijet celou Severní Ameriku a v Jižní se stavit v Peru, kdybych se pak ěmla ještě vrátit do Asie, tak rozhodně Nepál a Vietnam...krucinál, svět je fakt velikej.

27.)Jaké lidi bys chtěla v životě potkat?
Vzhledem k tomu, jak moc si žiju svůj internetový život, pár jich bude. Kamarádku Michelle, ze který bude velký biolog, Shinga, návštěvníky blogu (jednou už mě někdo poznal tyjo!), takže tím pádem i asi mého jediného kometujícího krom Juri Fearhuntera (a tím nechci Juri diskriminovat, jen vím, že se s ní potkám:D) a pak bych chtěla někdy potkat svýho dědu. I když ono to děda zní tak nějak moc hezky. Nikdy mě neviděl a já nikdy neviděla jeho, žije si svůj život, jen by mě prostě zajímalo, jak asi vypadá, co asi dělá..a nebo bych mu prostě jen chtěla hrozně vynadat za to, jak se zachoval ke svojí rodině.

28.) Kdyby tě někdo požádal, abys mu dala náhodnou radu, jaká by to byla?
Vždycky spolíhej jen na sebe a na vlastní schopnosti. Pak, když se něco nepovede, můžeš svalovat vinu jen sám na sebe, na druhou stranu, můžeš si pak řídil všechno úplně sám a tím pádem se přiblížit co nejvíc tomu výsledku, který chceš.

29.)Máš nějaké zvláštní (zlo)zvyky?
O zlozvyku, který přivádí Sempaie k šílenství vím...trhám si nehty na nohou. Ne koušu, prostě trhám. Je z toho vždycky krve jako z vola a vlastně ani nevím, co ěm na tom tak baví, ale asi mi to zůstalo ajko nějaký tik z dětství, kdy jsme si ve velkém zase trhala vlasy a ty chomáčky schovávala za postel. Dalším zlozvykem je otrhávání rtů, sezení na "indiánskou squaw" (alias čtěte, že když se nikdo nekouká, roztěču se jako Jabba a rozcapím nohy...ten nejlepší relax) a říkání "ty vogo". Z takový normálnějších zvyků mám, že spím většinou "na housenku", což znamená, že jsem zakuklená a kouká mi jen kousek obličeje, který by měl mířit do zdi- by na mě nemohly příšery z japonských hororů.

30.) Jaké věci tě dělají opravu šťastnou?
Mláďátko všeho druhu.Můžu mít sebehorší náladu, ale videa se štěňátky, koťátky, panďátky a jinými mrňousky mě vždycky rozveselí. A pak ej to asi uznání... když mi někdo řekne, že mi to sluší, když mě někdo pochválí...A pak jsou to Sempaiovy průpovídky, vtipy a prostě bytí s ním...

31.) Jaké věci tě dělají opravdu smutnou?
Většina světa, myšlenky na budoucnost, na finanční situaci, většina vzpomínek, umírající zvíře ve filmu, loučení, vyprodaná velikost mých bot (dobře, to zas taková tragédie není), ponížení od někoho, koho mám ráda.

32.) Z čeho máš strach?
Definitivní a největší strach mám ze tmy. Mám až moc bujnou fantazii an to, abych věřila tomu, že v té tmě nic není. Neustále tak mám pocit, že za mnou ve tmě někdo stojí, že je něco v rohu, že ěm ěnco chytí za nohu. Nejvíc si pak představuju takový mixovaný kreatury většinou japonských dlouhovlasých žen, které chodí po podivně zlámaných 4 končetinách. Jo, to je fakt děs. Nechtějte vědět, jak vypadaly moje osamělé víkendové dny na intru, to byla fakt příprava na konec světa. Nebo když jsme měli bojovku v lese a došly nám baterky v baterkách, myslela jsme, že si asi hodím mašli, protože jsem všude viděla Slendermana a Jeffa Killera (vždycky mě s tou blbou stránkou lidi dostanou a vždycky, do háje vždycky se leknu a pak nemůžu hrozně dlouho spát).
Dlouhou dobu jsem pak ěmla hroznej strac z televizí, protože jsem měla traumatizující zážitek ze sledování filmu Kruh.
A můj další strach je...ze žraloků. Já vím, zní to vtipně,ale prča to není, v moři nemůžu jít dál, než tři metry od břehu, protože právě tam nejdál žraloci připlavou. Začalo to u mě, když jsem se jako malá i přes tátův zákaz podívala do jeho knížky o žralocích, do fotografické sekce. Hádejte, co tam asi krom žraloků bylo...nohy, ruce, krev. Od tý doby se nemůžu an žraloka ani podívat a jsem úplně paranoidní i v rybníku.

33.) Radši věci plánuješ nebo je děláš spontánně?
Řeknu to takhle: Většinu věcí plánuju, ale chtěla byhc je dělat spontánně. Chtěla bych sednout na vlak a jet neznámo kam, spát tam pod širákem a druhej den zase dál, chtěla bych plnit šílené nápady, co mě napadají...chtěla, chtěla, chtěla.

34.) Jsi věřící?
Otázkou je, co znamená být věřícím. Nepatřím do žádné církve, ale v Boha věřím, ve svého vlastního boha. Z pohledu na Boha jsem pak pantheista.

35.) Kdyby ses mohla vrátit v čase, koho bys chtěla potkat?
Asi ybch chtěla potkat některé členy rodiny, které jsme potkat nemohla, protože umřeli dřív, než jsem se narodila, ale všichni o nich moc hezky mluví. Pak bych chtěla (opět nečekaně) potkat Pocahontas a říct jí, ať se nenechá tím tlustým vousáčem ošálit. A pak Tolkiena, abxch mu předem poděkovala za to, co úžasnýho pro moje dětství a život udělá. A vlastně i takovou tu klasiku-Kleopatru VII. (bych jí varovala před chlapama!).

36.) Žila bys raději ve městě nebo na vesnici?
Dřív jsem chtěla do města, jelikož jsem půlku svého dosavadního bytí strávila na malým sídlišti v zapadákově, který si říká město jenom omylem. Snila jsme o Londýně, New Yorku (nebo jenom tý naší maličký Praze). Pak jsem se na 4 roky přestěhovala do Plzně, měla školu v centru města a víte co? Přešlo mě to. Velkoměsta tuplem, v Paříži bylo tolik lidí, že jsem neměla pomalu dost vzduchu na dýchání pro sebe. Takže teĎ spíš sním o malým domku někde na venkově, ale třeba v dosahu několika desítek minut od města...to by bylo fajn.

37.) Jaké bylo tvé děství?
Moje děství bylo prostě krásný. Ale to už jsem popisovala v jednom z předhcozích článků, i když to byl jen malý zlomek. Škoda, že mi ho tak rychle ukončily nemoci, smrti a rodinný problémy...ale byla jsem to nejšťastnější a nnejvzteklejší dítě na planetě Zemi, měla jsem neudtále odřený kolena a u nosu nudli, mlátila jsem lidi klackem a honila kluky kolem prolejzačky pro pusu, jezdila jsem na babiččině psovi a jedla písek na pískovišti. Na maškarní jsme chodila za mochomůrku, Pocahontas a princeznu, toužila jsem hrozně po rýžové kaši Dr. Oetkera (kvůli kandovaný třešni, která tam ani nebyla) a cpala jsme sourozence na všechna možná i nemožná místa.'

38.)Jaká jsi byla na střední?
Jelikož jsem střední právě vylezla, tak si ymslím, že za ty dva tejdny se nic moc nezměnilo. Nebyla jsem extrémně populární, ve spoustě věcí jsem se s ostatními nepohodla, ale nenechávala jsem si to pro sebe, hádám, že jsem se hodně zklidnila a tak nějak posmutněla a zvážněla, ale to už tak Kozorozi mají v povaze.

39.) Máš nějaké sourozence? A popřípadě kolik?
Mám dva mladší sourozence-o tři roky mladší sestru a o sedm let mladšího bratra.

40.)Co se ti an dnešku zatím nejvíc líbilo?
Borůvkovo-vanilkovej bubble tea a cheeseburger s chilli omáčkou. Omnomnom.

41.) Kdo tě nejvíce ovlivnil? A jak?
Tak bude tu asi klasika v rodičích a prarodičích, asi možná nakonec víc babička, protože mi vštípila lásku ke knížkám a čtení všeobecně (což mě pak podnítilo i k psaní). Z reálných lidí pak nesmím opomenout ještě Sempaie, díky němuž jsem asi "dospěla" (i když všichni vědí, že když jsme spolu, tak jsem jako malej fakan)...a poslední bude asi znít hodně vtipně, ale je to Disney. Ne ten člověk přímo, ale jeho filmy. Díky nim jsem tolerantní (někdy až moc)...a pak vlastně ještě moje paní učitelka na výtvarku ze střední. Ta mi ukázala, že žádná věc nemá jen jednu stranu a vždycky se na ní musím dívat z více úhlů...což je asi jedna z nejdůležitějších rad pro život.

42.)Jaký je tvůj oblíbený vtip?
Přijde princezna za králem a ptá se: ,,Tatínku, proč se jmenuji Růženka?"
,,Protože když jsi byla malá, tak ti spadla do kolébky růže."
Přijde za králem druhá princezna a ptá se:,,Tatínku, proč se jmenuju Fialka?"
,,Protože když jsi byla malá, tak ti spadla do kolébky fialka."
Přijde za tatínkem třetí dcera, Cihlenka a ptá se:
,,Bledjkasdjafbcndacnhfskjdhj?"

43.) Vyzkoušelas někdy sushi? A chutnalo ti?
Už jsem v takové fázi, kdy lanařím všechny ostatní do sushi, protože se ho nemůžu nabažit, ale nikdo an něj nechce chodit se mnou. Takže ano, sushi jsem zkusila, můžu se po něm utlouct a chutná mi velice!

44.) Máš ráda ostrá jídla?
Nikdy jsem po nich moc nelačnila, ale tak půl roku zpátky se ve mě něco zlomilo a od té doby si do všeho přidávám chili nebo jalapenos (a pokud je po ruce tak wasabi a když není to, tak prostě obyčejný český křen). Problém je v tom, že už to jím skoro se vším a ostatní obyvatelé jakýchkoliv domácností to nesnesou, jelikož z toho množství, co jím, pálí už jen samotný pohled.

45.)Jak moc propečený máš ráda steak?
Spíš jsme nikdy asi steak jako takový, takovou tu krásnou flákotu masa z filmů neměla. Ale maso do hambergeru (kde se mě na to taky vždycky ptají) si dávám medium (přecijenom mám pořád strach z nemoci šílených krav i když ono i u medium je mi to celkem k prdu, protože to asi nezničí všechny ty věci, co jí způsobují...ale utěšuju se tím).

46.)Jaké je tvoje oblíbené číslo? A máš k tomu nějaký zvláštní důvod?
Moje oblíbené číslo je 17. Zaprvé jsou v něm dvě hezká čísla- tradičně dobrá 7 a 1 jako být ve všem první, nejlepší. A krom toho je to den, kdy jsem se narodila...a prostě když se na něj podívám, tak se mi líbí, líbí se mi i jak to zní, když se to vysloví...prostě moje oblíbené číslo:)

47.)Kdybys byla zvíře, jaké bys byla?
Asi liška. Věrná a taková trochu blbínek jako psi, ale zároveň nezkrotná, svéhlavá a někdy vzteklá.

48.) Jakou nejdivnější věc jsi kdy udělala?
Nevím, co je dostatečně divný, jestli narvat mladší sestru do domečku pro panenky nebo dát kamarádce Molly do atlasu ponožku, aby byla volný (chápejte, jako Dobby z Harryho Pottera).

49.) Jaký typ dovolené preferuješ?
Rozhodně ne rozvalení se u moře, opíkání se (k čemuž je potřeba vstát v pět ráno a zabrat lehátko), nakrádání si jídla ze švédskejch stolů a jedení dovezenejch řízků. Já mám radši něco akčnějšího, poznávacího...nejradši ybch teda měla nějakou dovolenou stylem spaní pod širákem nebo Svatojakubskou cestu...prostě se sebrat a cestovat křížem krážem, hlavně žádnej pětihvězdičkovej hotel.

50.)Jaké jsou tvé hlavní životní cíle?
Dělat radost těm, které mám ráda...nebo spíš0 dělat radost všem, i těm, kteří mě rádi nemají. Být dobrá v tom, co dělám. Stát se pro někoho inspirací. Být dobrým kamarádem, partnerem a jednou třeba i páníčkem nebo rodičem:) vidět kus světa a poznat nové lidi a ukázat jim, že i člověk ze země, která je považována za mrzoutskou dokáže být usměvavý...ptát se lidí na jejich názory a najít nějakou svojí životní cestu tak, abych nemusela litovat jediného dne.






IT IS OVER!

20. května 2014 v 12:50 | Paichichi/Paia
Tak ej to za mnou, jak už článek napovídá. Čtyři roky středoškolského studia, maturita.... A DALA JSEM TO!!!! A musím strašně namyšlenecky dodat, že na samé jedničky (já vím, nothing to write home about, ale dostanu úplně boží desky k maturitnímu vysvědčení, který si vlastně může pořídit každej, kdo si pořídí lahvičku akrylek. Ale bylo to celý zvláštní...několik týdnů naprostýho yvšilování a stresu se den před maturitou změnilo na absolutní klid. Moji kamarádi z intru, hrozní flegmatici mi říkali, že maturitu dám jen, když budu mít lidově čřečeni v p*či. A je to pravda, jakmile jsem to měla aspoň chvíli na háku, probudil se ve mě můj výmluvný démon (který štve každého mlčenlivějšího člověka v mém okolí) a nějak jsem to ukecala. Pravda je, že při mě stáli asi všichni svatí, rpotože jsem si vybrala strašně super otázky, většinou takového rázu, že vám stačí občas kouknout na televizi a víte o co jde. Takže svým způsobem jsem i naštvaná, že jsem se učila tolik neskutečnejch hovadin, rvala si vlasy u Kanta a Soukromýho práva, že jsem histerčila, upadala do depresí a hroutila se u Sempaie v náručí (přeložte si to jako- brečet brečet a radši nevylízat z postele, být bílá jako smrt, zhubnout pět kilo a vypadat jako zombie). Musím říct, že Sempai se ke mě celou dobu choval hrozně heky, ne jak já k němu, když maturoval. Já byla hroznej pedant, co ho zjebával za každou hru v LoLku, že se neučí. A udělal to. On mě pořád jenom utěšoval a nechával mě flákat se, dělal mi svačinky a zabaloval mě do peřin a taky jsem to udělala. Asi budu muset změnit taktiku působení an ostatní lidi.
A co teď s mým životem bude? O vejšce mluvit nechci, řekněme, že to dobré není ani trochu a kdykoliv na to myslím, zapomínám na to, že jsme udělala maturitu a můžu žít ten vysněný život po "maturitě". V první řadě bych si asi měla uklidit a následně vyklidit pokoj na intru. Přijdu si trochu jak Konan z Naruta, jsem tu zavalená papírama. A pak si přijdu taky trochu jako prase, protože jsme tu zaházená obalama od jídla, neumytým nádobím a ponožkama. Použitejma. Doufám, že to nezmění vaši bezbřehou víru v mou dokonalost. Ano i já používám ponožky. A ano, i já je házím po pokoji, nebo ještě v lepším případě prostě jen do té hromady nakumulovaného oblečení padnu a spím. Spaní praktikuju od včerejška v porovnání s posledními měsíci celkem dost...no dobře, aspoň osm hodin. Krom toho, kdykoliv něco dělám, nebo čtu, pořád si říkám, že si to musím zapamatovat na amturitu. Nebo když jdu prokrastinovat, tak to vlastně není prokrastinace, ale já si myslím že je, protože si neuvědomuju, že už do té školy nikdy nepůjdu. Nebo alespoň ne do téhle. A když jo, tak už en jako student.
Potom, až se vystěhuju z pokoje, tak se ještě jednou budu muset do Plzně vrátit, abych si vyzvedla výzo a pak hlavně,abych si poprvé vyzkoušela mé nulové zkušenosti z Phoenixe Wrighta v reálu. Jsem předvolaná jako svědek k soudu. Ono nevím, ejstli jsem tu o tom psala, ale týden před mým maturákem (půl roku zpátky) mi někdo z šatny ukradl batosh se všema věcma. K mému obrovskému překvapení ho chytili a já budu muset přísahat na bibli, že nebudu lhát (i když na bibli přísahaj asi jenom v americe, já nevím na co bodu přísahat já, snad to bude knížka, co má v recenzích aspoň 4 hvězdičky).
No a pak prázdniny...měla ybch si anjít brigádu, zatím to nevypadá pro ěm moc dobře, nikde nechtějí člověka jen na měsíc. Ale budu se snažit. Pak bych se letos ráda podívala na Advík. Měla jsme obří cosplayové plány, ale všechny se tak nějak naprosto rozpadly, což mě mrzí, prostě mi dochází, že i kdybych byla sebelepší, nikdy nebudu dost dobrá na to, aby si mě někdo všímal. Ale když nic, snad letos upgraduju Faith, protože jsme v republice zatím jenom dvě a o mě se zatím říká, že jsem ta "lepší". Takže letos bych chtěla být ještě lepší. Původní plány byly například Nariko z Heavenly Sword, ale zjistila jsem, že nemám dost odvahy na to, vyjít ven tak moc vysvlečená a že asi můj roleplay by byl celkem na nic (ono ani na Faith kdovíjakej není), pak jsme plánovala Big Sister, ale ta padla na tom, že by nebylo jak její obří části převízt, měla by jich opravdu hodně a všechny by byly křehký, třetí plán byl Vi z League of Legends(které jsem povahově asi paradoxně nejvíc podobná) ale tam to zabily dvě věci- cena a jiná cosplayerka. Upřímně myslím si, že vzhledem bych se na tuhle postavu hodila líp a sebestředně si myslím, že i celkově bych ten cosplay mohla vyrobit lepší...ale nechci se stát středem hejtu. Už takhle se o mě nikdo nezajímá a nechci, aby ta troška, co se o mě zajímá, mě ještě nenávidla...tak uvidíme, jestli neoživím Lan Fan nebo třeba Rebeccu Chambers, nebo jestli mě nenapadne ještě něco úplně jiného.
A v srpnu ybch chtěla někam jet, na dovču. Vidět zase kousek světa. Něco jsem si našetřila a něco málo snad dostanu za svou velkou snahu a mohla bych třeba vidět Řím...přiznám se, chci jen hodně pizzy, špaget a jinýho neuvěřitelně dobrýho italskýho jídla (to mi připomíná, že při dělání lasagní jsem dostala elektrickej výboj od trouby...ale ty lasagně byly stejně boží). Ono mám velkolepý plány na cestování asi tak celej život, ale tohle je momentálně asi tak nejdostupnější věc...navíc poslední poznávací pobyt v Paříži byl super (mrk mrk Juri!:D), tak třeba by tohle mohlo být taky super. Hlavně kvůli tomu jídlu. VLASTNĚ ITALOVÉ DĚLAJ I ZMRZLINU, ŽEJO?!! ŘÍME, UŽ LETÍM!

Ne, teď letím do Delishe, na burgera. Oslavuju. Komorně a sama, včera jsem si ankoupila kosmetiku za svoje celoměsíční kapesný a dneska jdu na oběd za tu samou cenu. A pořád to svádím na oslavování. Zatím jsem si nekoupila drahej sekt nebo tak ěnco, ale jahody už v obchodech jsou (ale hnusný...).

A jelikož teď budu mít víc volného času, tak ybch mohla i častěji psát sem (mým dvěma čtenářům:D:D:D:D). Napadlo mě udělat sáhodlouhý článek třeba o tom, co mám a nemám ráda...takový větší představení, tak třeba navrhněte, jakou skupinu věcí bych v tom třeba krom jídla, hudby a filmů měla zahrnout:D třeba z toho vyleze něco zajímavýho.
Takže zdárek párek, já se jdu strašně přejíst, tak strašně, že budu brečet, proč jsem to dělala, ale druhej den si řeknu, že to bylo sakra super jídlo:D

Matura za týden

10. května 2014 v 19:56 | Paichichi/Paia
Žiju. A za týden píšu přijímačky na vejšku. A pak za dva dny maturuju. Jak to popsat? Stres, děs, nevolnosti, pocity zoufalství, histerie. Přechází to v pocity: To nějak dáš, I don´t give a fuck. A pak zase zpátky k tomu, že to nedám a budu žít v kebračových lesích (děkuji Mollysovi za tento lákavý návrh nového domova). To jen abyste věděli, že žiju. I když už mám svůj baráček z papírů a knížek. Modlete se za mě, ať si vyberu východní asii, Pána prstenů, psychologické směry a z angličtiny něco krom hudby, která spojuje lidi. Díky. ^^

Sakurový snílek

6. dubna 2014 v 17:30 | Paichichi/Paia


Venku ej tak krásně, že dokonce zapomínám na to, že maturuju! A to je zázrak, protože na to myslím skoro furt. Tedy vyjma chvil, kdy kouknu přes školu a tam vidím sakuru. Nevím, podle jakého měřítka se měří to, co přesně sakura je a co není, ale ať je ten strom cokoliv, já mu říkám sakura a vždycky mi připomene, že musím makat, abych jendou viděla ty pravé, japonské.
Nevím jak je možné, že mě pár růžových lístečků dokáže tak zhypnotizovat. Jen tam stojím v němém úžasu a dala byhc všechno za to jenom moct do té hromádky růžového sněhu skočit a dívat se skrz větve na nebe.
A téhle krásné barevné harmonie, klidu a všech dalších možných krásných pocitů se rozhodla využít má kamarádka Mollys (opět se svým obřím foťákem, který je větší vždycky, když ho vidím, zatímco Mollys se zmenšuje). Ono je takové sakurové focení už tak trošku tradicí, jen škoda, že letos je to naposled (pokud se nerozhodnu si to tu nedobrovolně o rok prodloužit). Já ani pořádně nevím, co sem napsat do popisku, protože je to sebestředný článek, ve kterém jsou zase krom pár nepodstatných slov jenom fotky (ale velice pěkné Mollysovy fotky!^^). Je to focené nějakou speciální technikou, kdy se něco rozostřuje a vůbec tomu nerozumím (a když mi to Mollys vysvětluje tak světácky kývu hlavou jako že je mi to totálně jasný a mohla bych o tom přednášet).
Jen snad ještě...nelekněte se krátkých vlasů.

Když jsem byla malá...

21. března 2014 v 19:47 | Paichichi
K napsání tohohle čláínku mě inspirovaly dvě knížky. Smrt krásných srnců a Hrdý Budžes. Obě dvě jsem je nedávno četla a obě se mi dostaly pod kůži, obě dvě mě přinutily zavzpomínat an chvíle, kdy mi bylo v životě nejlíp. To je v současnosti asi jediný způsob, jak se držet, vzpomínat na to, co bylo krásné a co mi už nikdo nevezme. I když se stala spousta zlých věcí, ty doby, kdy jsem byla úplně malá a nechápala jsem lidské vztahy a vlastně nic, co se děje ve světě a mým největším snem bylo, aby mi v roce 2010 bylo 15, byly ty nejkrásnější. A asi stejně jako Ota Pavel, když mu bylo nejhůř, tak i já se chci ponořit do doby, kdy jsem se pořád jenom smála a kdy jsem byla taková malá Helenka Freisteinová.


Celou dobu svého "maličkovství" jsem strávila v jenom malém severočeském městě, kde jsem to měla padesát metrů do školky a padesát jedna do lesa. Moje maminka měla dlouhé černé havraní vlasy a můj zlatovlasý tatínek nosil občas klaunský nos. Jedno oko měl menší než druhé, to proto, že to nebylo opravdový oko, ale já jsem měla zakázaný se na to ptát a když jsem se zeptala, vždycky se na mě zlobili a já se schovala na palandu.
Dobu našeho malého bytčeku, kdy jsem měla postýlku hned vedle letiště rodičů a koupelnu jsme měli vymalovanou modře,s bílýma kytičkama, to si moc nepamatuju. Jen tátovu sbírku cédéček a velká černá sluchátka, na která se nesmělo sahat, protože to byla obrovská vzácnost a stromeček sotva nacpaný do rohu pokoje, kde jsem jednou dostala pohádkovou knížku a koš na hračky s žabí tlamou. Ve výklenku skříně jsem měla vyskládané plyšáky, žlutého dalmatýna, dva mončičáky s okousanýma packama a hlavně Růženu-mého růžového pantera (a taky vlastně partnera). Pak jsme se ale přestěhovali...pokud se dá přemístění nábytku ob panelák dá říkat stěhování. Naše babička nám dala byt, protože se mi měla narodit sestřička. Nejkrásnější an tom bytě byla polstrovaná lavice do tvaru písmene L, kde přesně v tom zlomu byla malá dvířka, která vedla do super schovky, kam se dávaly igelitové tačky a suché pečivo pro koníky a srnky. Můj pokojíček byl malý, byla tam palanda a psací stůl, ke kterému jsem stejně nechodila, protože jsem nejradši kreslila na zemi a špinila tak koberec. Nejradši ze všeho jsem kreslila sluníčka, jak si čistí zuby. Asi proto, že to bylo zároveň výchovné a zároveň se ta sluníčka hezky zubila. Doma jsme měli postupně dva bílé králíčky- Pepinu a Zoubka. Jenže z králíčků byly brzo králíci, co rozkousali tátovi dráty k hi-fi věži,takže museli jít pryč. Až jako velká jsem se dozvěděla, že je rodiče dali k abbičce a tam jsme je jednoho dne snědli.


Ono všeobecně mě rodiče pořád všemožně balamutili. Třeba mě nechávali fotit u velkého dortu v jednom ateliéru a ten dort byl moc krásný, čokoládový s bobíky šlehačky a s třešínkami, myslela jsem, že ten dort dostanu, když jsem měla ty narozeniny, ale pak z dospělých vylezlo, že je to plastovej dort a sníst se nedá. Tehdy si to u mě opravdu pokazili. Na Vánoce jsem taky nikdy nedostala Xenino kolečko (to asi proto, že rodičům stačilo, že beztak skáču po křeslech a řvu a házím plyšákama jako princezna bojovnice, tak ještě nějaký kolčeko). A nikdy jsem nedostala ani tu panenku, který se daly barvit vlasy vodou. Takovou s lacláčema, co jedna voněla jahodově a jedna meruňkově. Ale dostala jsem domeček pro panenky, který se později stál mojí zkázou, když jsem do něj nacpala svou batolecí sestru. Ale k tomu později.
Rodiče se mi taky často snažili tvrdit, že v půjčovně nemají Pocahontas. Ale já jsem věděla, že se jenom nechtějí dívat, protože jsem paní půjčovnici řekla, že mi jí má schovávat, protože to je moje milovaná pohádka a nemůžu bez ní vydržet ( i když časem jsem se této závislosti snažila zbavit třeba Skřítkem z Central parku nebo Gremliny), ale Pocahontas byla prostě Pocahontas. Museli jsme si jí pouštět ráno před školkou, po školce a ještě večer. Když už na to rodiče neměli sílu, tak mi museli číst z Pocahontas knížky (myslím, že koupě této knihy litovali tak, jako ještě nikdy ničeho). Takže když mi naši řekli, že Pocahontas v půjčovně není, tak jsem věděla, že sjem ěnco udělala, nebo že si musím půjčit nějakou jinou z mých zamilovaných pohádek, ale měla jsem vždycky zkažený den, protože bez Johna Smithe to prostě stálo za prd.


Ve školce to bylo fajn. Měla jsem jí kousek a měla jsem to tam ráda. Můj jediný problém byl v tom, že jsem moc mluvila a byla tlusťoučká. Proto si se mnou moc maláci enchtěli hrát a já chodila k velkákům, který si se mnou taky nechtěli hrát a jenom mě naháněly učitelky sem a tam. Aby jste věděli, moc se mi tam líbil ejden chlapeček, Matěj. Měl brýle a nosík nahoru, trochu jako perský kočky. Jednou jsme takhle nesli lavičku a já mu povídám: ,,Matěji, já tě mám asi ráda!" On se na mě podíval a pustil mi tu lavičku an nohu, slezly mi z ní nehty a já jsem ho stejně měla pořád ráda, ale nikdy už ne tolik. A pak se o mě ucházel jeden chlapeček,jmenoval se Tomášek a kradl svojí mamince šperky, které mi pak nosil. Stydím se za to, že jsem je nikdy nedala paní učitelce, ale byly moc krásný a byl to dárek a bylo yb to neslušný je odevzdat. Jenže jednou (asi po týdnu) se jeho jednostranná romance zlomila a přinesl krásnou zlatou kachničku a růži jedný holčičce, co byla můj přesnej opak, vůbec nemluvila a měla černý vlasy (a pak se odstěhovala). Snažil se to u mě pořád vyžehlit pak asi do čtvrtý třídy, ale pro mě to byla největší zrada. Ani to, že mi před celou třídou ukázal přirození mě neobměkčilo.


Hraní venku bylo taky super, protože se moc daleko nedalo jít a tak jsme se školkou chodili jen an velkou zahradu zadem (jednou jsme tam našli mrtvýho sršně na zemi a nikdo už tamtudy nechtěl chodit, protože nám jedna holčička řekla, že vás jeden sršeň klidně ubodá, protože ten co tam ležel, to byl ještě mládě). Na velké zahradě, což byl vlastně oplocený kus lesa, byla dřevěná chaloupka a všichni sjme se chtěli podívat dovnitř, ale nikdy nás tam nepustili a já dodnes nevím, co se tam mohlo schovávat. Největší švanda byla si tam hrát v betonovém vypuštěném bazénku, co tam zůstal po komančích. A když se nehrálo an evlký zahradě, tak se hrálo na malý, to si člověk mohl půjčit tříkolku a deky a hrát si s ostatníma a pokusit se dostat do rakety, což byla nejbáječnější prolejzačka, která když se zadělala dekama, tak se dalo vevnitř potajnu líbat (učitelky to neviděly rády, protože pak měla celá školka chřipku). Někdy mě ale hraní omrzelo a prostě jsem šla domů. Ostatní děti nemohly, ty by se ztratily, ale já jsem to domů měla jen za zatáčkou, jediný problém byl, že jsem neuměla číst a tak jsem si nemohla zazvonit na mamku, takže jsme většinou musela řvát jako na lesy, což mělo za následek, že mě slyšely i učitelky a přivedly mě zpátky. Mamka musela naše jméno přelepit náplastí s Pocahontas, abych náš zvonek poznala a stejně se nic nezměnilo, protože když mě chytila, hned mě zase dovedla zpátky. Nikdy jsem nebyla dobrý útěkář.


Školní besídky, to je kapitolka sama pro sebe. Jelikož jsem dobře vyslovovala a nepočůrávala jsem se, mohli mi dávat i větší role. Bohužel tyhle role většinou byly takové, které by nikdo enchtěl ani za trest. V pohádce o prtících, jsem hrála jejich maminku, musela jsem mít šátek a vypadala jsme jako stará bába, kdežto ostatní byli stromečci a prstíky. Ale největší zrada přišla, když se měla hrát Zlatovláska. Říkala jsem si, že teď přijde moje chvíle, že teď zazářím...A ONI TU ZLATOVLÁSKU DALI BLBÝ OLINCE A JÁ JSEM BYLA VYPRAVĚČ. Ani jsem neměla kostým, prostě jsem jenom stála na straně a povídala. Štvalo mě to o to víc, že Olinka neměla vůbec zlatý vlásky, jako já a taky neměla tak krásný svatební šaty.
Za svatební šaty musím poděkovat své mamince. Mezi třetím a čtvrtým rokem mě chytl amok, že se hrozně musím vdát. Nejlíp okamžitě. Sehnat ženicha byl nadlidský úkol, uháněla jsem jich proto víc najednou, protože už jsem měla zkušenosti s tím, že jak přijde řeč na svatbnu, tak utečou. Naštěstí se našel jeden chlapeček, kterej o mě stál, jmenoval se Denis a byl hezky čokoládovej, tatínka ěml v Americe a byl o něco starší, takže obrovský terno a ženich radost pohledět. Když byl ženich, musela jsem sehnat šaty. A ty mi mohla pořídit jen moje maminka, takže jsem přistoupila k teroru podobnému Pocahontas a to, že jsem každý rozhovor stáčela k svatebním šatům, až to mamka nevydržela a jedny mi ušila. Byly nádherný, princeznovský!Byly bílý a na nich oranžový tulipány, rukávky měly boubelatý a moc se mi k nim hodila látková gumička se stříbrnými korálky. No, jak to jen říct...když mě Denis uviděl ve svatebních šatech na maškarním v Kulturáku, vzal roha a řek, že si mě nevezme. Ale mě už to ani nemrzelo, protože jsem měla šaty, které jsem pak nosila několik měsíců v kuse, nejenom ve školce, ale i doma, bylo nemožné je vyprat, protože bych si je pak nemohla vzít další den a maminka se za mě styděla, že ty šaty hrozně smrdí, ale nemohla mi je vzít, protože to bych zase chtěla Pocahontas a utíkala bych domů.

Nevím, jestli budete stát o další historky z mého dětství, ale mě to rozesmálo a cítím se líp, když to píšu...:)
P.S. Za to, že jste to přežili, tady máte mojí fotku s tygrama. Ty brýle byly opravdu frajerský!


Snaha o to být šťastná, dějství první

14. března 2014 v 22:17 | Paichichi


Moje asi momentálně nejoblíbenější album. Líbí se mi tam snad všechny písničky, to se mi už dlouho nestalo. U těch smutnejch si pobrečím, u těch veselejch si zatancuju. Klasika. Nejradši mám asi písničku Already home.

Ani nevím kde začít. Asi nikde, prostě jen skočit do rozjetýho vlaku, jak jsem to tady nechala. Vím,že už si všichni všimli, že jsem skoro pořád smutná. A když nejsem smutná, tak jsem nepříjemná. A nebo jsem prostě mimo. A pak se někdy směju s Mollysem. A někdy prostě klečím na stole s hlavou položenou na parapetu a koukám do nebe a na parapet mi dosedají holubi.
Řeknu to upřímně: Nevím, co se svým životem dál. Tyhle jarní dny ve mě probouzí ěnjakou energii, naděhi, touhu po tom konečně se sebrat a ěnco udělat, splnit si sen, jako kdyby to už nikdy jindy nemělo vyjít. A pak k večeru, když se nebe zaplaví růžovou, tak zase sedím ve svém pokoji nad knížkama a zjišťuju, že jsem nic neudělala. Chtěla bych svůj život od základu změnit. Už jsme si ustřihla dlouhý vlasy. Myslela jsem si, že se tím něco změní. Nezměnilo, jen mi chlapi v hospodě říkaj, že jsem tak hnusná, že si an to musí vzít židli (ale tak jsou opilí, tak jim to odpustím). Co ěm k takovýmu nápadu vede? Našla jsem si penfrienda...teda našla asi enní správné slovo, pravděpodobně mi už asi nikdy nenapíše, zřejmě jsem ho unudila k smrti. Každopádně v těch pár dopisech, co mi napsal, jsem se dozvěděla, že jednoho dne zjistil, že ejho život je prázný, sebral si doma kolo, batoh a stan a vyjel na svou cestu kolem Japonska. Pracoval na pomerančový farmě, pomáhal dvěma lidem stavět dům v lesích. Prostě nebyl šťatsný a něco udělal. Já se jenom plácám, plazím směrem k maturitě a upřímně ani nevím, jestli chci an vysokou. Byla jsem z toho tak andšená, tak vzrušená, ale přijde mi, že to sjou zase další prázdné roky, kdy se budu muset učit to, co ostatní budou chtít a ne třeba to, jak chutná horský vzduch po ránu ve Španělsku (abyste věděli, můj zatím top sen, krom Japonska, je ujít Svatojakubskou cestu...).
Je mi hrozně za to, že pohrdám tím životem, co mám. Dneska to ale nejlíp vystihl právě Mollys: ,,Já se bojím, že ten svůj život promrhám." Já už vím, že to dělám a nejhorší je, že je to, ajko bych stála v rozbouřený řece a já prostě nemohla, nedokázala plavat proti proudu a nenechat to jen tak plynout, nenechat ten život utíkat.
Proto bych moc chtěla, aby vyšlo naše letní dobrodrůžo na Šumavě nebo v Brdech. Abych nelitovala všech dnů.

Najednou už ani nevím, co jsem chtěla napsat. Mělo to být oprimistický, o tom, jak sbírám svojí sílu, jak se dávám dohromady, jak získávám zpátky svojí neutuchající energii, ale je mi, jako ybch zestárla o sto let. Přijde mi, jako ybch nic z toho, co v mám, už nechtěla. A je mi za to hrozně. A zním jako hroznej pozér, vždycky si předně na takovýhle lidi, jako jsme já sama stěžuju. A pak bum a udělám to sama. Aneb ať první hodí kamenem, kdo je bez viny.

Tak tady nadhodím alespoň otázku, která vás snad přiměje k zamyšlení. Znáte trilogii Jeho temné esence? (to ještě enní ta otázka). V jednom z paralelních světů, tam lidé mohou vzájemně vidět své duše, neboli daemony, kteří an sebe berou pdoobu zvířete. Když je člověk ještě dítě, pořád se mění, ale jak člověk dospěje, tak se jeho pdooba ustálí a ono zvířátko má o daném člověku říct co nejvíc. Tak ajký yb byl váš daemon a proč?



Vztek.

23. února 2014 v 14:33 | Paichichi/Paia

Jsem naštvaná. Momentálně na většinu světa.

V první řadě bych si to chtěla vyřídit s jedním čtenářem blogu. Nikdy sem nemusel napsat komentář, ale přesto četl jeden článek, který jsme po smutkovém vychladnutí smazala. A tenhle člověk měl tu drzost najít si ask mého přítele a napsat mu otázku, která byla spíše konstatováním. Možná si teď ten člověk říká, jakto, že ještě nedostal odpověď. Asi ho zklamu, odpověď nedostane nikdy. Jen aby bylo jasno: Tenhle blog je můj a Sempai s ním z velké části nedouhlasí, právě proto, co se stalo. Když jsem smutná, tak sem napíšu a pak toho lituju, ale bohužel tím poškozuju i jeho, ačkoliv on většinou tušení o tom, že si chodím relativně anonymně postěžovat na internet neví. Když dostal tu otázku, řekl mi o tom. Nevím,jak ho kdo z vás našel, ale docela vychytaný stalkerský kousek, to se musí uznat. Řekl mi, že nemá smysl na to odpovídat a já s ním souhlasím. Jde o to, že o tomhle blogu ví opravdu málo lidí. Kdyby o ěnm vědělo lidí víc, hádám, že byhc pár osob možná i naštvala a nakonec si možná vyžrala i posměch za své "depresivní kecy". Proto enchci, aby o něm kdokoliv věděl a odpovědí na touhle otázku by se někdo mohl po tomhle blogu začít pídit. V podstatě si nechávám tenhle blog jako veřejnou deníčkárnu, protožre jsem někdy měla pocit, že můžu někomu pomoct, nebo že naopak to vykřičení do anonymního prázdna pomáhá. Ve chvíli, kdy by o tom ale věděli všichni lidé z okolí, už by moc z toho, co tenhle blog je nezůstalo. Co ěm na tom ale možná štve nejvíc je to, že dotyčný nenapsal přímo mě. Že se nejde zeptat zdroje, ale obchází ho, asi v domění, že se o tom nedozvím. Problém je v tom, že se dozvím vždycky všechno a ani se nemusím moc snažit, jelikož se to většinou dozvím přímo z první ruky. Takže ať se stalo cokoliv, nikdo neměl právo an to slídit za Sempaiem, protože pokud je někdo za ty slova zodpovědný, tak jsem to já. A tohle obcházení je dost srabácký, ačkoliv zeptat se mě by bylo asi stejně k ničemu, protože bych neodpověděla. Ten článek jsem smazala z ěnjakého důvodu a to proto, že po tom šíleném návalu emocí jsem vychladla, vyřvala jsem se a uvědomila jsem si, že psát tyhle dojímavé emoční drijáky je špatný. Už z toho důvodu, že v nich figuruje někdo, na kom mi moc záleží a nechci mu tahle ublížit. Nechi,aby se to dozvěděli jeho kamarádi a co hůž i nepřátelé...protože se už drobný hejt na jeho asku objevil i mimo téhle zálěžitosti,takže věřím, že jsou sviňáci, kteří by se v tom dokázali vyžívat. K tomuhle je to asi tak vše, možná, že to byla jen starost o to, jestli mě Sempai nezabil. Nezabil. Nikdy na mě nezvyšuje ani hlas, protože mě to děsí. Za to mu děkuju.

Tak, co dalšího v mém životě? V pondělí se zbavím svých dlouhých vlasů. Prostě jsme jednoho dne dostala vnuknutí, že se musím ostříhat. Nevím proč, ale to rozhodnutí jsme obrečela. Asi jsem jedna z těch holek, který si na vlasech zakládá. A krom toho je zvláštní zahodit něco, co vás provází 4 roky a co vám všichni chválí. Jen asi potřebuju změnu, potřebuju být na chvíli zase ta stará Paichichi s rozcuchem, co nic moc neřešila a byla tak nejšťatsnější. Vím, že účes nezmění člověka, ale myslím, že v něm alespoň může probudit sebevědomí a odvahu. Ono jenom to ostříhat se chce odvahu...teda aspoň já jí k tomu potřebovala kopec. Panebože prosím, ať nevypadám příští dva roky jako retard.

A pak je tu ještě jedna věc. Je to polo naštvání a polosmutek. Paradoxně z radosti někoho jiného. Snažím se být z toho štěstí taky šťatsná, jen to prostě jde těžce když vím, že ěm nikdy taková radost nepotká. Jsem asi hrozně nepřejícný a zatraceníhodný člověk. Snažím se zatnout zuby a vydolovat v sobě to světlé cosi. To, co mi říká, že mi bude dobře, i když se to nesplní. Jen nechci na konci života zjistit, že mám prázdné ruce. Že nemám nic a nikoho. A proto jsme naštvaná na svět. Protože Paulo Coelho napsal, že když si něco opravdu budu přát, celý vesmír se spojí, abych to mohla uskutečnit. Modlím se za to každý den. Prosím Boha i všechny ostatní síly, dělám všechno co můžu a stejně se ke mě svět otáčí zády...možná, že se vesmír ještě spojovat nezačal, já nevím. Jen mě ničí představa, že budu celý život jen koukat na to, jak se ten sen plní všem okolo mě, jen já zůstávám na židli uprostřed prázdné místnosti. A i když se budu cítit za ty ostatní sebevíc šťatsná, i když do toho dám všechno dobro, co v sobě mám, bojím se, že ten osten bolesti z toho, že ěm to nikdy nepotká je silnější, než cokoliv na světě. Mrzí mě, že nedokážu tu bolest utišit, zacpat jí pusu pěstí, pořádně jí to nandat. Ale snaha tu je. Dneska už jsem jenom šedivá, včera jsme byla černá. Uf. A teď vstát a jít zase do světa. Koukat se na to, jak se osttaním plní sny, zatímco já je schovávám pod přikrývky v mé hlavě.

Are you being served?

28. ledna 2014 v 18:12 | Paichichi/Paia
Musím se vám pochlubit. V sobotu jsme zašly s mým věrným kámošem Mollysem (dobře, je to kamarádka Molly, vlastně se ani nejmenuje Molly, každopádně mám teď trochu Jelimánovské období a každý Jelimán potřebuje svého parťáka) do jednoho moc nóbl podniku v Plzni (musím pochválit jejich zázvorový čaj, stál za každou korunu té nekřesťanské ceny!) a tam jsme fotily. Tedy spíš Molly fotila a já jsme byla focena (když jsem fotila já, tak jsme jí většinou uřísla nějakou část těla...teda čistě metaforicky). Její foťák vypadá jako malý tank. Je to strašně obrovský, s moc udělátkama, o kterých nevím, k čemu slouží. Asi proto mě tak fascinuje, když an něm pořád něco nastavuje a hlavně, že se Molly nezlomí, když si ho pověsí na krk. Každopádně vzniknul "hosteskovský" photoshoot. Ano, hosteskovský (nebo se to dá zaměnit i za servírku:D), jelikož zoufale sháním práci jako hosteska, abych si něco málo vydělala (jenom zjištění toho, kolik bude stát duplikát mého FCE mě posadil na zadek) a mohla dělat cosplaye a tak:) A protože většina z vás neví, jak momentálně vypadám, tak jsem se rozhodla sem nějaké fotky dát. Upřímně z nich mám moc dobrý pocit, sama sobě se na nic líbím (jen ěm snad Molly nezlynčuje za tu úpravu, kde jsem si všude přidala teplé odstíny, abych nevypadala jako smrtka- holt pár let nevylízání z kutlochu s vámi udělá divy:D).

Casual Paichichi:


,,Jé, ty máš sušenku?"


,,Já jsem Paichichi a dnes vás budu obsluhovat!"

Rainbow cooking

14. ledna 2014 v 23:13 | Paichichi/Paia
Ahoj všichni! Tolik článků v jeden měsíc, to už se pěkně dlouho nestalo což? Moc tomu nevěřím, ale počítadlo an blogu ukazuje, že sem chodí 30 lidí denně. Spíš je to počítadlo hodně nadnesený, aby lidi nebyli smutný, že jim na blogy nikdo nechodí. Ostatně tady z toho se stal už jenom můj deníček, což je tak nějak mimo ten původní koncet, ale i když sem napíšu jen jednou za uherskej rok, tak jsem za to tady strašně ráda. I když už je to z toho hikate-paia jen Paia.
Chci sem taky jednou napsat v nějakou veselejší chvilku. Zbláznila jsem se do vaření. Aai to podnítily ty vánoční dárky a pak týden u Sempaie, kde jsem vařila jako o život. Musím uznat, že nejsem nejtrpělivější kuchař. Pokazila jsem hrnec polívky a ve vzteku jsme ho pak vylila. Nebojte, nebylo to nějaký plýtvání. Byla to jen blbě ochucená voda. Ale když jsem to vařila podruhý, bylo to už omnomnom!
Každopádně mám strašnou chuť pořád něco vařit(což je docela ironie, když an intru máme jenom mikrovlnku a malou plotýnečku, člověk holt nemůže mít vždycky to, co chce), koupila jsme si dvě další kuchyřky (Jak uvařit za 10 minut-Pro ěm to je: Jak uvařit za hodinu. Jsem v tom hrozně pomalá, takže potřebuju nějaký "rychlý recept", abych to nedělala celý den. A druhá je: Jak uvařit ze 4 surovin...bohužel většinou to sjou suroviny, co člověk doma asi normálně nemá...nebo vy máte doma nakládaný citróny? Moje babička vždycky lomí rukama, když má nakládat jenom obyčejný borůvky). Navíc je to neskutečný týrání, protože jsou tady u toho obrázky a já nemám na intru nic k jídlu. Víte, chci žít zdravěji (držím se už třetí den!!Wow!!) a tak žádné sušenčičky, polívčičky ze sáčku, plato sardinek v tomatu...jen zeleninka, ovoce a voda. A taky vepřo-knedlo-zelo, co bylo dneska k večeři -_- Ale k těm sardinkám, díky nim jsem si na chvíli připadala jako skutečná Lara Croft (myslím tu v té nové hře, kterou i kdyby rozřízla motorovka, tak by se z toho vylízala, protože ta hra je hrozně realistická a survival). Koupila jsem si totiž sardinky (já vím, že je to děsnej hnus, ale nějakým zvláštním způsobem se jich nemůžu nabažit, je to takový chvilkový jídelní pobláznění, jako jsem měla tuňáka dlouho...hmmmm tuňák...), ale neuvědomila jsem si, že nemámotvírák. Prostě jsem čekala, že tam bude takový to očko, za který to otevřete. A teď co, když nemáte čím se do tý konzervy dostat...v pokoji jsem našla příborový nůž a mlátila jsem do toho tak dlouho, než se tam udělala malá dírka a pak jsem to celý rozpárala nůžkama. I když celý není to správné slovo. Spíš otvůrek tak dva na dva centimetry. Věřte mi, ty sardinky byly opravdu lovecký výkon, tolik bych se nezapotila ani kdybych je šla chytat na prut.
Kvůli přijímačkám na vejšku (pokud pominu ty všeobecný, kde jsem ve zkušebních testech totálně pohořela) musím číst knížky o Japonsku. Jo, jenom číst z netu mě nebaví, mnohem radši mám knížky a nikdy nechci čtečku e-knih. Jediný místo, kde bych jí uvítala by byl záchod. Tedy ne, že bych jí chtěla nějak zneuctít, ale představte si, že byste si mohli na záchodě prostě vybrat třeba z 500 knih, to je úžasný! Obyčejně všude vídám jenom starý noviny. Dobře, teď staršně intimní informace: U nás doma máme na záchodě vylepený obrovský plakát minerálů a kostry a k tomu cestopisný časopisy. U Sempaie ve starým domově si vylepil na záchod plakát Battlefield a v novým bytě tam vylepil Monu Lisu na dveře, přesně do výšky očí sedícího člověka. Ne, že by chtěl tohle dílo zhanit, prostě jen chtěl,aby si každý mohl užívat trochu toho umění a hlavně aby tam neseděl moc dlouho. Popravdě, je to děsivý, protože se na vás celou dobu kouká. Ale zpátky k Japonsku (kde ještě mají mimochodem prý na spoustě míst takový ty záchodový jámy do země, protože Japoncům přijde představa, že by po někom seděli na záchodě děsivá...i když to asi není fakt, který bych potřebovala na přijímačky. Ale čtu tam o tolika zajímavých věcech, že se neustále ujišťuji v tom, že tam musím jet. I kdyby mě to mělo stát všechny životní úspory...nevím jak to říct, abych nezněla jako pološílení otaku, co milují Japonsko po pár měsících na anime, proto si to radši nechám pro sebe a až tam jendou opravdu pojedu, tak to všechno nafotím a z těch fotek to poznáte.Co to pro mě znamená.
Ale tak abych splnila i malou anime kvótu, tak sem hodím pár anime, které se mi v poslední době líbily (chápejte tak poslední půlrok:D). K hodnocení budu uvádět svůj brekometr. Brečím u všeho. Skoro.
Byousoku 5 Centimeter - Brečela jsem.Asi tak celej film. Pak jsem an to našla AMV s mojí oblíbenou písničkou. Brečímpokaždé, když si pustím AMV. Chci najít někoho, kdo by se na to se mnou podíval. Když o tom vyprávím, brečím.
Dívka, která proskočila časem - Mělo to krásnou letní atmosféru. A pak jsem brečela. HODNĚ.

Mimi o sumaseba - Film od studia Ghibli. Čekala jsem druhou Mononoke, dostala jsem příběh o dospívání a o to, jak si jít za svým snem. Nejdřív jsme z toho byla rozpačitá a konec mi přišel pitomej, ale když se na to dívám s odstupem času, tak to vlastně bylo moc krásný, sice takový na první pohled nemastný-neslaný, ale...písnička country road už pro ěm vždycky bude vyjímečná.
Tales from Earthsea-Natočený na motivy knížky, kterou jsem nečetla. Strašně zmatený. Mišmaš veškeré mitologie. Všechno mi to přišlo zmatený a zklamala jsem se v tom, protože ústřední píseň je něco tak nádherného, že to musí prostě přimět každého jen se zastavit a poslouchat. I když dobře, konec byl zvláštní, dejme mu za to plus. Ale ta písnička...
Far, Far Above the Clouds Soaring with the Wind,
A Falcon Flies Alone, Silent as the Sky,
I Hear His Lonely Cry,
Never Can He Rest,
I Walk with You Along a Empty Winding Road,
We're Far from the Ones we Love, and Never Can Return,
Never Can we See Again, the Countries of Our Birth,

When Will I Ever Find a Place to Call My Home?
Sadness Circling Like a Falcon in the Sky,
When Will I Ever Find a Way to Speak My Heart,
to Someone Who Knows, What it is to be Alone?

Far, Far Above the Clouds Against the Setting Sun,
A Falcon Flies Alone Silent as the Sky,
I Hear His Lonely Cry, Never Can He Rest,
I Long to Spread My Wings and Fly Into the Light,
Open This Lonely Heart to One Who Understands,
When Will I Ever Find, a Way to Speak My Heart?
When Will I Ever Find a Place to Call My Home?
Sadness and Loneliness, a Falcon in the Sky,
When Will I Ever Find a Way to Speak My Heart,
to Someone Who Knows, What it is to be Alone?

Ale nechci u toho textu depkařit, je prostě silnej.
Toradora - Mám rozkoukáno už hrozně dlouho, ale přišlo mi, že se tam nic neděje, takže jsme úplně zapomněla, kde jsem skončila, protože vždycky to tam vypadá hrozně podobně. Vím, že se to asi změní v posledních dílech, ale musím najít tu přetrženou linku. Nemám ráda romantický anime, kde se 20 dílů nic neděje a v 21. se dají dohromady. Nebo se vůbec dohromady nedají jako v *SPOILER* Kimi ni Todoke. Jediný anime, u kterýho jim to u mě procházelo bylo Suzuka. A pak vlastně Ouran. A v Suzuce jen proto, že je tam nejsmutnější scéna v dějinách anime (aspoň pro mě). A v Ouranu je to úplně jedno, ten máte rádi stejně tak. Věděli jste, že dabérka Haruhi si vzala za manžela chlápka, co nadaboval Hikara (to skloňování je děsný...prostě Hikaru!) ?
Clannad - Všichni mi tvrdili, jak to bude smutný. Už nevím, kde jsem byla, protože tam furt někdo vyřezával hvězdice. Pak ěm to začalo iritovat, protože jsem čekala na doják. A vřte, že já bulím z každý blbosti, ale tam jsme ten doják do dílu, kterej jsem viděla (ačkoliv už nevím kterej to je), ještě nenašla.
Ergo Proxy - Momentálně rozkoukané, pozastavené na 7. díle. Nevím moc, co o tom říct, animace hezká, ale je to šedivý...což je záměr. Jen se tam zatím pořádně nic neděje, ačkoliv mě to zaujalo jako už dlouho nic (pokud pominu Breaking Bad, ale to není anime). Chci, aby se to rozvinulo do ěnjaké epické akce a úžasného rozuzlení, ze kterého si sednu na zadek. PROSÍM!!!

A jaké anime se v poslední době líbilo vám? A jste taky na něčem závislí, jako já na kupování kuchařek? A co poslední dobou děláte?

A to by bylo pro dnešek asi vše...jen, dkyby měl někdo chuť se na něco zeptat(dostala jsem po 3 měsících otázku a udělalo mi to obrovskou radost), tak tady je můj ask:
Paichichin ááásk.

Neumím stát pevně

9. ledna 2014 v 19:08 | Paichichi
Nevím jestli tenhle článek skončí smutně nebo vesele nebo vůbec nějak, ale myslím, že na všechny možnosti už tu jste zvyklí. Myslela jsem si, že je to jen prokrastinace, protože musím psát slohovky na němčinu, ale nakonec se mi to jeví jako něco o moc důlěžitějšího...já vím, že vy to víte, že i já to vím, jen s tím prostě asi už umím být...ale tak začnu odtamtud, odkud mě to zase přepadlo. A nebyl to lupič, ale starý známý (jen to není tentokrát černý smutek).

Sempai si založil ask.fm. Říkala jsem si, že to bude sranda, protože on umí být hrozně vtipnej a někdy i cynickej na takový ty přihlouplý otázky a mě samotnou ask obrovsky baví, takže jsem si myslela, že by mohlo i jeho a že bych se mohla i zasmát. Místo toho teď sedím tady a je mi těžko. Cítím se za to hrozně hloupě, ale zároveň to vždycky takovým zvláštním způsobem zabolí, i když já jsem úplně poslední člověk, co by si na tohle měl nárokovat právo... Jde o to, že Sempai tam dostal otázku, jestli byl do někoho předemnou zamilovaný. A odpověděl že ano. Abyste rozuměli, není to pro mě novinka, sice jsem jeho první holka, ale ne první zamilování. Ale jde o to, že tahle věc mi prostě vždycky nějakým zvláštním způsobem píchne u srdce. Myslím si, že o něm vím všechno, úplně všechno. Všechny jeho oblíbené věci, dětské bolístky, největší tajemství, prostě všechno. Až na jednu jedinou věc-jméno té, kterou měl rád předemnou. Nedávno jsme se o tom bavili, stála jsem u plotny a něco vařila a přišla na to řeč. Nabídnul mi, že mi její jméno řekne. Nechtěla jsem. Nejde tu o to jméno, ale o tu myšlenku toho, že to, co cítí ke mě mohl cítit i k někomu jinému. Jsem hrozný sobec v tomhle, vím to. Vím to...nikdy mi nevyčítal, že já před ním zamilovaná byla, že jsem svojí první pusu dala někomu jinému. Nevím, jestli ho to taky někdy bolí, když an to myslí, že taky uvažuje podobně jako já. O tom prostě nemluvíme...teda spíš o tom, že on měl rád někoho. O tom, že já jsem měla zlomené srdce z týdenní dětské lásky on ví, protože mě utěšoval...a ví o tom všechno. Vím, že asi nikdy nebude moc hovorný ohledně toho co cítí, nebo co kdy cítil a já vlastně ani nevím,jestli to chci vědět, jak moc jí měl rád, jak moc mu na ní záleželo i když spolu nikdy nebyli. Ani nemám odvahu an to se zeptat na její jméno, protože vím, že kdybych jí někde našla, tak by mě to asi roztrhalo na kousky. Bojím se, že byla krásná, že byla vtipná a úžasná. Mnohem víc než já. I když nakonec začala chodit s někým jiným, mohli skončit spolu...jasně nestalo se to a nebudu si tu malovat scénáře kdyby stalo, jen nevím...nevím proč je to takový ostrý trn. Asi proto, že když se za tou svojí "první dětskou láskou" ohlédnu já, tak pro mě už není ničím. Ten člověk, se kterým jsem jí zažila se ke mě obrátil zády i jako kamarád a nikdy jsem mu to neřekla, ale tím, že mě dokázal ignorovat tak úspěšně a že ty roky kamarádství prostě vyměnil za ěnkoho jiného, protože jsme ho začala nudit, to mě bolelo. To vědomí, že někomu, na kom mi jednou záleželo už je teď jedno, co se mnou je...to je jednoduše smutný. Nějak mě to otupilo natolik, že už si ani nedokážu vybavit ty věci, co jsme spolu zažili, žádný z těch pocitů, nic. Je to pro mě nic...a vlastně jsme na tom stejně jako on-už i on je pro mě nic. A když vím, jak moc ve mě tyhle věci vybledly a vymizely, tak se pořád ptám, jestli ej to tak i u Sempaie...nebo jestli an ní prostě občas myslí. Jestli si někdy nepřeje, aby byl býval skončil s ní a ne se mnou. Jestli tam někde vzadu nezůstal zastrčený maličký barevný ústřižek. Jestě jednou přiznávám, že jsem tak sobecká a omlouvám se za to...moc se omlouvám. Nemůžu po ěnkom ádat, aby cítil to, co chci já. Vím,že nezabráním tomu, aby se Sempai za svůj život zamiloval ještě tisíckrát, aby se neohlížel za jinýma holkama. Vím, že to nezmůžu...ubíjí mě to...
Abo, z toho můžete pochopit, že asi i hodně žárlím...máte pravdu. Snažím se dělat že ne, ale strašně. Je to tím, že...a je to tady...že mám prostě a jednoduše sebevědomí na nule. Většinu času se cítím jednoduše k ničemu, že světu nic nedávám, že o mě nikdo nestojí. Jako člověk i jako holka, která prostě jen touží po tom být krásná a obdivovaná. Nic z toho se mi nedaří. Sempai se snaží...snaží se mi říkat, že jsem hezká, že mě má rád, vlastně mi to říká hodně často. Díky němu občas cítím, že něco málo ve ěm snad je, ale cítím se hrozně za to, že ani přes to všechno, co pro mě dělá a co mi říká se mi nedaří cítit se jako kdybych taková doopravdy měla být. Nedokážu se cítít tak hezká jaká v jeho očích jsem. Občas mám takový záchvěv, třeba když mi kamarádka Molly udělá hezké fotky, ale to je vždycky jen chvilka, protože si uvědomuju, že je stejně jen šedo. Nikdy jsem nebyla nějak zvlášť hezká...byla jsem tlustý špalíček s mastnými vlasy, obrovským nosem a beďary všude po obličeji. A mohla jsem si zhubnout jak jsem chtěla, mohla jsem se ostříhat a obarvit, azčít se malovat, žít zdravěji, mít ctitele a stejně sipořád přijdu jako ten hnusný špekounek se kterým jsme vyrůstala. Pořád nenávidím svůj nos a svoje obří pihy na obličeji a žlutý zuby a to, že na všech fotkách prakticky vypadám přesně tak hnusně, jak si o sobě myslím, že jsem. A nevím jak se toho zbavit, jak se smířit sama se sebou, jak se cítit hezká. Dělám pro to tolik...nejím, vstávám v šest ráno, abych se upravila, utrácím skoro všechno svoje kapesný za oblečení,abych se mohla módně oblíct. Je to povrchní...ale nějak naivně jsem doufala, že mi to přinese ten klid, ale nepřineslo...asi se nikdy nebudu cítit vyjímečná. A asi proto nikdy nepřestanu myslet na to, jestli ta holka, co jí ěml Sempai rád by pro něj nebyla lepší. Dokud se toho nezbavím, bude mě to ničit, pomalu zevnitř trávit jako jed. Nechci to, ale i když s tím bojuju, ej to mnohem horší. Nedovedu si sednout před zrcadlo a říct si, že jsem fajn. Nedokážu.

Vánoční pika pika :)

26. prosince 2013 v 16:34 | Paichichi


Tak a Vánoce jsou za námi. Vím, že se říká, že Vánoce jsou jenom takové, jaké si je každý udělá, v tom případě jsem v dělání Vánoc břídil, protože každoročně stojí za starou bellu.
Všichni se letos zasnoubili nebo dostali foťák (který si toužebně přeju, ale mám smůlu, jelikož i an darování plazmy by to trvalo přes dva roky na to našetřit...). Já dostala sice to, co jsme si přála, ale prakticky jsem dárky dostala naznačíno, že jsem už velká a mám s dostáváním veselých a praštěných dárků smůlu. To,co jsme si moc přála, byl šicí stroj, který jsme i dostala. Problém je, že šít se nikdy nenaučím, jelikož +m k tomu mamka nepustí, protože si myslí, že jsem v tom totálně levá. Možná jsem,ale k začátkům patří přece to prošívání prstů a tak ne? Ale šaty, co jsme si k Vánocům sama koupila jsem si zúžila a byl to krásnej pocit...otázka je, jak dobře to ještě půjde s šitím cosplayů. I když bych se spíš měla zaobírat tím ,jak sehnat práci jako hosteska, protože to je při mým rozvrhu tak jediná naděje na brigádu (krom školy se ještě učím hiraganu, abych měla větší šanci se dostat na vejšku, zabírá to docela dost času, protože to chci umět opravdu dobře, ne jen to naflákat a po týdnu to neumět, jako mi to dopadlo s azbukou...).
No ale co ěm tedy čekalo pod stromečkem krom šicího stroje? Plech na muffiny, termoska, forma na bábovku, kuchařka a kosmetika, kterou jsem si sama vybrala...kamarádka mi říkala, že to je výbava, jak kdybych se měla vdávat...jen mě mrzí, že jsou to všechno jenom praktický věci a že už asi nikdy dárky pro radost nedostanu...
Ale tak musím být šťatsná za to, co mám^^ a jaký si dávám předsevzetí do Novýho roku? Zhubnout, udělat maturu, dostat se na vejšku, vyrobit cosplay, víc kreslit. Teď kreslím jeden obrázek z LoLka, Sempai mi to zadal jako téma, ještě to nemám dokreslení, ale hrozně mě deprimuje, když je obrázek černobílej,takže ho vybarvuju průběžně, i když ani nemám další část dokreslenou:D
A co jste našli pod stromečkem vy? (ale počítejte s tím, že vám budu strašně závidět....všechno!:D)

Podzimní liškování

2. listopadu 2013 v 20:42 | Paichichi


(malá dodatek k písničce- Boyce Avenue jsou opravdu moje srdcová záležitost, takže ačkoliv zpívají písničku, kterou normálně nemám moc ráda, vždycky to skončí několikahodinovým přehráváním neustále dokola...)

Dnes tu ode ěm bohužel nebude žádná filosofická úvaha a hlubokomyslné depkaření. I když bohužel asi není to správné slovo,právě možná bohudík. Bude to obyčejné vyprávění o tom, jak mě štve maturák (ale notak, opravdu jste nečekali, že to bude alespoň bez trošičky stěžování ne?:D) a jak jsem si užila podzimní prázdniny.
Maturák... no jednoduše řečeno, už to chci mít za sebou. Nebudu tu vypisovat, jak jsem naštvaná an většinu spolužáků a jakej jsem blbec, kterej vždycky dělá něco pro ostatní, ale ostatní na něj zvysoka kašlou a pak ve finále smetanu slízne někdo jiný (a v předtančení z 20 minut budu dvě minuty... star večera lidi!:D). A co tak světoborného jsem dělala? Dělala jsem tohle:


Dělala jsme celý půlnoční noviny o 44 listech, z čehož 28 jsou moji spolužáci jako postavy z filmů Tima Burtona. A všechny jsem je překreslovala. Představte si,že takhle strávíte na jednom člověku 5-6 hodin (u některých to ale bylo třeba 17,jelikož byli mnohem detailnější a složitější).A pak nevidíte ani dík.
Následuje ilustrační video řešení našich maturáků(já jsem pravděpodobně ten,co ho tam bodnou nůžkama):

Co se mých šatů na stužkování týče, zatím tak jako spíš nejsou. Nemají barvu ani střih, který jsem chtěla a švadlena ignoruje to, že mám maturák za dva týdny a vesele mi z dálky ukazuje prostředníček s náprstkem. Jen si Pájo nejezdi do školy, kdo to potřebuje, jen si počkej an šaty, který budou pěkně hnusný! YES! Ale co bude opravdu super, to bude můj kostým na předtančení (ano ten dvouminutový štěk:D). Máme totiž téma filmy Tima Burtona a já jsem... Mrtvá nevěsta! Takže ajk asi chápete, dala jsem se do výroby kostýmu (a teoreticky i cosplaye, ejn už vím o jedné dívčině,co cosplay Emily dělá,tak jí ho nechci brát). Dneska jsem si vyráběla "kostlivou ruku" a používala jsem na to primalex. Doteď to drhnu dolů,snad to úplně nepopraská.Každopádně šaty mám ušitý z prostěradla, povlaku na polštář a záclon. A mám už vyrobenou čelenku!

(Oh ano, v tomto článku je hodně obrázků a ještě víc obrázků mě! Muhahahhahahahha!)
Každopádně až to bude kompletní, tak se v tom vyfotím a zkusím to sem nějak hodit...i když možná lepší budou fotky přímo z maturáku. Ono taky není od věci vidět něco, za co jsme ve finále dala víc jak 10 000 ( počítám si do toho i ty nejsoucí šaty). Doufala jsem, že tam budeme mít zlatou fontánku s delfíny. Nebudeme mít ani pořádnou tombolu (otázka: Šli byste do tomboly, kdybyste věděli, že nejlepší věc, co tam můžete vyhrát je půllitr a flaška pití, zatímco jinde mají jako hlavní ceny foťáky a tablety? :D)

Ale teď k podzimním prázdninám. Strávila jsem je se Sempaiem v jeho bytě(vlastně i v mém budoucím bytě^^). Stala se jedna taková zajímavá věc. Před pár týdny jsem Sempaie poslala pro šťouchačku na brambory. Vrátil se se šťouchačkou an brambory a PS3. Nechápu moc tu logiku a spojitost, nicméně si domů přinesl další konzoli(ano další, už má ode mě Wiičko a sám od sebe dvě 3DSka a mimo konzole počítač). Vůbec totiž nemá co hrát. Úplně to vidím vždycky, když se kouknu an tu jednu skříň, kterou má vyřazenou jenom na hry. Ovšem s novou PS3 si přinesl i dvě nové hry. Hry, na které jsem čekala nejvíc ajk to jen šlo: Beyond:Two souls a Last of Us.
K hraní jsem si vybrala to první. Tedy nemyslete si, že jsem tam romantický pobyt trávila tím, že jsem jenom pařila. Jen v jendu chvíli se musel můj informatik učit na zkoušky a já se zoufale snažila vyhnout mytí nádobí. Takže jsem si užila příběh Jodie a Aidena, kde jsem půlku času nadávala a posledních deset minut brečela, protože jsem si to na konci solidně podělala (A I KDYŽ JSEM SE ZE VŠECH SIL SNAŽILA, ABY MĚ TAM TEN JEDEN VOŠOUST NECHTĚL A JÁ NECHTĚLA JEHO TAK SI TAM STEJNĚ VYZNÁVAJ LÁSKU...FUUUUUUU). Jen pořád nevím, jak bych to hodnotila. Jestli líp nebo hůř než Heavy Rain. Bylo tady hodně hluchých a hodně slabých míst a klasická lež o tom,že každé vaše rozhodnutí něco změní. I když to bylo i v Heavy Rainu. Jen je pravda, že u Heavy Rainu jsme se opravdu bála, že to pokazím. Tady ne. Na druhou stranu tady to táhne Ellen Page v hlavní roli (abyste chápali, Ellen Page je od filmu Juno moje nejoblíbenější herečka a strašně moc bych jí chtěla jako svojí kamarádku, protože je opravdu moc a moc boží a skvělá:D...a KRÁSNÁ. Bože, co ybhc dala za to být jako ona. Vím, že nemáme chtít být někým jiným, ale já bych klidně brala vypadat jako Ellen Page. Nebo aspoň z půlky jako ona. Slušely by mi mastný vlasy.) společně s panem Dafoem, který an mě může být milej jak chce, ale stejně je to Green Goblin.
A aby nebyla herní seance u konce, tak jsme se Sempaiem koupili Heavenly Sword. Víte, ta hra mi kdysi vyrvala srdce z těla. Myslím,že jsem tu an ní psala recenzi kdysi, ale až s odstupem času si uvědomuju jak moc toho ve mě zanechala. Vždycky, když pak slyším nějakou melodii, nebo slyším jméno Nariko, tak mě chytá bojový duch a nebo prachsprostě natahuju. A přimělo ěm to k přemýšlení nad tím, ajký bude můj další cosplay. Chtěla jsem cosplayovat Big sister z Bioshocku 2, ale enměla bych tu obrovskou konstrukcijak dostat z Olomouce do Prahy, takže to asi bohužel padá (což mě mrzí, protože Sempai bude na Advíku za Bookera a naše kamarádka Julča za Elizabeth a já tam budu jenom křen:D), nicméně mi to vnuklo nápad na to udělat si cosplay na...


NARIKOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!
Přijde mi, že když se mračím, tak jsem jí celkem podobná. Jen by to mělo jeden háček: Vyrobit meče a přestat žrát. Když já ale chciiiii...vím, že by si mě tam nikdo mezi kvantama LoL cosplayů nikdo ani nevšimnul, ale bylo yb to takové naplnění dávného snu. Sempaiovi se to moc nelíbí. Prý, že ybch přitahovala úchyly. Hodně úchylů. Myslíte, že člověk, co se zabaluje do deky a pohybuje se jako píďalka, co histericky ječí, když ho v Metal Gear Rising honí stroje co bučej jak krávy, co žere tatranku s hořčicí je opravdu idol, kterej by měl přitahovat úchyly? Já nevím. Ale Sempai yb tím pádem byl taky úchyl. Upřímně, občas mi to tak přijde (když mluví s ruským přízvukem... představte si, jak najede an ikonku se soundtrackem Heavy Rain a s ruským přízvukem řekne: VOOOTS DIS? ÁJ EM GÓNA DILÍT ÍT FROM MÁJ LÁJF END NEVRRRR SÍ IT EGÉÉÉJN!). I když já jsem asi větší. Považuji se za mistra děsivosti. Jendou jsem mu ze spaní rukou udělala na obličeji facehuggera (chtěla jsme ho pohladit po čele). Den se mnou nemluvil, protože jsem ho vyděsila k smrti. Mám zakázáno ho lekat, problém pak přichází, když se lekám já a on se následkem toho lekne mě. No, musíme na tom našem soužití zapracovat. Ocení to jak zeď v kuchyni, která už má na sobě snad všechny barvy duhy z našeho vaření a hlavně sousedi, kteří už musí mít dojem, že žijí vedle hodně veselého mafiánského doupěte.
A jak jste strávili podzimní prázdniny vy? ;)

...when I am no longer young and beautiful...

19. září 2013 v 22:57 | Paichichi

Will you still love me when I have nothing but my aching soul?

O prázdninách jsem chtěla jít na Velkého Gatsbyho...protože tam hrají moji dva nejoblíbenější herci.Ale neudělala jsem to. Stejně jako spoustu věcí,co jsme udělat chtěla,ale nikdy jsem an to nenašla odvahu, čas...a ten čas už nikdy nevrátím, už ej pryč a já ty ěvci nikdy neudělám, nikdy na ně nebude v mé hlavě vzpomínka,protože se prostě nestaly. A pak jsem z toho filmu našla tuhle písničku a ponořila jsem se do toho přemýšlení ještě hlouběji...do toho,jak jsem vlastně blízko stáří a smrti a jak ten čas,který mám je jen vycpaný nafouknutým prázdnem.

Všichni mi pořád říkají,že na takový věci nemám myslet,že je mi teprve osmnáct,že si mám užívat života. Já ale nemůžu. Uvědomuju si, jak málo času mi zbývá. Týdny mi ubíhají jako vteřiny, nejsem schopná říct,co bylo předevčírem, je to jako dneska a přitom od té doby uběhlo tolik času. A takhle to půjde celý život, tak strašně rychle, rok se slije v den, proteče mi mezi prsty jako temná voda, která mi protéká hlavou, srdcem, žilami...a bude to pryč a já neuvidím žádné z těch míst, které jsme si vysnila, jednoduše proto, že nemůžu vzít vor a plout přes oceán, protože jsem se narodila tak, že to nikdy nezměním. Jak může člověk bez nadání, talentu a peněz naplnit ty velkolepé sny, které má? Možná jako Jay Gatsby, ale to já nejsem...i když možná trochu jo. Strašně dlouho jsem dělala všechno pro to, aby mě někdo miloval a pak vám ty roky najendou uvíznou na rtech a vy se ptáte,jestli to za to všechno stálo. To,že jste dali všechno,ačkoliv to enbylo moc,ale vaše všechno...a teď nemáte nic, jen toho člověka,kterému jste to všechno dali...ale bude vás milovat,i když už nebudete mladí a krásní?Bude vás milovat, když už nebudete mít nic, než svou bolavou duši?

Sempai mě musí nenávidět.I přesto říká,že mě má rád.A mě slova zamrzají an rtech,svírá ěm strach,nevím co mám dělat. Říkala jsem mu, že nemám žádné sny, žádné cíle.Říkala jsem to i sobě,aby to tolik nebolelo,když jsem si vždycky uvědomila,že to nedokážu.Asi mi tehdy bylo nejlíp, říkat všem, že se nechci vdát,nechci mít rodinu, nechci vidět svět...bylo mi dobře při myšlence samoty a prázdna,protože tam nebylo zklamání...ale teď ty sny zase musím mít,protože Sempai je pak šťatsnější...když jsem živá. A pak když přijde to uvědomění,že nic z toho se nestane, jemu nezbyde,než mi to odkývat, protože on má svoje sny, které se mu splní. A já se na to celý život budu dívat a držet se za srdce a brát ty sny jako svoje vlastní, protože svoje nikdy mít na dlani nebudu.Někdo šťatsný být musí. Jde to vůbec? Žít život jiného člověka? Asi jde, když mu dáte všechno,co jste měli,když mu dáte sami sebe...pak jste to vlastně z velké části vy.

Jednou si ze mě jeden člověk,který si ze mě kdysi dávno taky odnesl pořádný kus ze srandy řekl,že jsem vlastně Sempai...smála jsem se tomu,ale teď mi to dochází.Že ze mě nic nezbylo. Ne Sempaiovou vinou,prostě jsem to zahodila, ztratila a nevím kde.Možná se přesně tomuhle říká dospělost. že už se nepoznáváte, když se kouknete na vlastní obraz a vidíte jen to zlo,co jste napáchali, vidíte jen šedivou třesoucí se šmouhu...možná je to právě ta bolavá duše. Ta, pro kterou zůstanete sami. Ta,pro kterou křičíte na lidi, na kterých vám záleží,protože víte, že už vás nebudou milovat...víte to,ještě se to nestalo,ale víte to, je to nevyhnutelné a bolestivé a vy se toho prostě jen strašně bavíte a nechcete se s tím smířit jako s tím,že by nebyly žádné sny...protože ten člověk je váš sen. Váš život, do kterého jste se vložili, někdo, kdo vás viděl, když ostatní měli zavřené oči. Neumíte si představit život bez té osoby, protože v té prázdné místnosti budoucnosti on stojí uprostřed místnosti. Možná se jendou otočí zády,ale pořád tam bude...a možná jendou odejde a vy tam zůstanete sedět zabalení ve fialové flanelové dece bez srdce,bez duše,jen apaticky hledící an to místo, kde stál. Protože odejdete i vy...

Strašně mě mrzí,že jsem. Každým dnem víc. Proč se lidé jako já vlastně rodí? Lidé bez budoucnosti? Proč to Bůh dělá, proč nás vytváří, když dokážeme jen ničit a ne tvořit? Proč dá život člověku, který nic neumí, který nedokáže nikoho udělat šťatsným? Proč nás pak nechá takhle žít, když ví, že jsme moc zbabělí,abysme zemřeli? Proč nám to dělá, když pak ví,že se nedokážeme vzdát naděje, víry?

Promiň mi to Sempai. Promiň, že už nejsem ta holka, do který jses zamiloval. Mrzí mě to. Mrzí mě, že nedokážu být víc někdo, kdo by si tvou lásku zasloužil. Mrzí mě, že každý večer odcházíš s pocitem zoufalství a samoty. Mrzí mě, že jsem se do tebe zamilovala a že tě miluju...protože nikdy nedokážu odejít i když vím,že yb to tak bylo mnohem lepší. Že bys mohl potkat člověka,který by byl sám sebou, ne jen tvým smutným stínem,který se tě vyděšeně drží,protože o tebe nechce přijít...o tebe i o sebe...

Will you still......

Do you remember, butterfly, early summer...

15. července 2013 v 11:47 | Paia



I když ta písnička není z nejveselejších, tak se mi moc líbí. Má v sobě něco tak zvláštně letního. Něco,co ěm trošku chybí.
I když jsou prázdniny,tak si je nemůžu užít tolik,jak bych chtěla.Jaká je pravděpodobnost,že se vám v jeden týden sejdou tři naprosto odlišné nemoci?V mém případě asi tak stoprocentní. Ano,takže první krásný, prosluněný červencový týden (a půl) jsem strávila ležením v posteli...tak ještě štěstí,že jsem měla tak šikovného ošetřovatele, bez těch čajů, přikrývek a hlazení po vlasech ve spánku bych to nezvládla. Tak mi držte palce,ať se dám do kupy,zatím totiž ten boj mírně prohrávám.

A já prohrát nechci!Protože je teď toho tolik,co chci zvládnout.Nechci zbytek prázdnin proležet po nemocnicích...mám tolik plánů,tolik práce, co musím udělat, tolik věcí, které mě zase začaly bavit a naplňovat,jako kdyby se čas přetočil pár let zpátky.Je to úžasný pocit, cítit jak vás radost hřeje nejen z venčí,ale jak z vás i vyzařuje.To,jak jí můžete dávat i ostatním, oplatit jim to,co pro vás udělali. Divili byste se, kolik v sobě člověk najde síly, když to čeká nejmíň.Ve chvílích, kdy se zdá, že už nejde nic udělat,že on sám nemůže, ve chvílích, kdy to vzdávají všichni ostatní. Někde to ve vás dřímá, nepovšimnuto, skryto, zamaskováno a pak se to najednou zjeví a rozmlátí všechny problémy co jste měli. Paradoxně i ty problémy, které vznikly možná právě proto, že tuhle drobnou kapičku odvahy, síly, pudu sebezáchovy jste neměli, nebo jí nemohli najít.

Co se týče Advíku, už je celkem blízko,ale mě jen a pouze naštval. Přihlásila jsem se se dvěma přednáškami.Jednu mi neuznali. V programu mi zprasili jméno. Mojí přednášku hodili až na poslední den na předposlední čas.Což znamená,že se mi an to všichni vykašlou,protože už budou an cestě domů.Kruci. Štve mě to,štve mě to,štve mě to. Proč? Protože s mojí přednáškou Hry vs Filmy si dávám fakt práci.Musím tomu obětovat doslova hodiny s otřesnými kousky kinematografie(a s tím nejhorším,co herní průmysl zplodil) a na ty lukrativnější časy jsou lidi,co třeba letos přednáší prvně,ty přednášky mají tři a an témata,který se v průběhu všdch čtyř dnů Advíku opakují.To mi rve žíly. Rve mi žíly,že je tolik přednášek o LoL, kde podle mě není o čem přednášet,pokud se člověk o tu hru trochu zajímá. Já to fakt protrpím,aby ostatní nemuseli a stejně po ěm ani pes neštěkne.Chjo. Jasně,každej začínající přednášející musí dostat šanci,koneckonců já jí loni taky dostala, jen jsem si bláhově myslela,že když jsem se loni osvědčila a třeba pár lidí i rozesmála,tak že budu mít výhodnější startovní pozici.
Co se týče cosplayů,přemýšlím,jestli si vzít jeden enbo dva.Záleží an tom,jak dobře se mi povede upravit masku na Lan Fan,pokud vůbec.A musím zapracovat na paruce pro Faith...takže asi většinu času budu za civilistu v obřím lososově růžovém klobouku...tak to je takový poznávací znak mimo dav.

A ještě jednu věc jsme slíbila!Fotky ze Zombie Walku.Jelikož jsme šla až vzadu,skoro žádný fotky nemám,ale jedna se mi opravdu moc moc líbí^^

Foto:Ivo Oskar Osvald

I am Rebecca and I will do my best! ;)

Nejsi bezmocný,ale nic neděláš.

16. června 2013 v 21:51 | Paichichi

Tenhle článek vlastně nebude žádné mé stěřování na mě samou a na můj vlastní život.Nebo vlastně bude.Ale spíš takové zamyšlení, které mi vrtá hlavou už pár dní, za které jsem se dočkala jen nepochopení (ono jsem stejně nic jinýho beztak nečekala)...už nějakou dobu si uvědomuju, že svět nezměním. A ostatně ani lidi v něm.Můžete je jen maličko pošoupnout směrem, který si vy sami myslíte, že je správný...myšlenkou,slovem,činem.Málokdy tím opravdu něco dokážete,ale i přes tu nepatrnou naději to stále zkoušíte.Asi proto si nikdy neodpouštím svoje názory a pravdu ani vůči lidem, kteří jsou mi nejblíž.
To, o čem tu budu psát je naprostá banalita a kravina, ovšem už mě dlouho nic tak nenaštvalo(pokud pominu předchozí článek, kde jsem naštvala já sama sebe).Jak jen začít tento příběh...jednoduše: Odjeli jsme se třídou na cyklistický kurz(v mém případě bez kola).A ne, neštvaly mě tam sporty, to že se po mě něco chtělo, to že jsme poslední den zůstala trčet v lese do dvou do rána,ne ani jedna z těhle věcí.Bylo to jídlo.
Učitelé nám avizovali,že v táboře, kde budeme bydlet, vaří skvěle.Nedávala jsem tomu moc,nečekala jsem hotel Continental.Asi jsem byla opravdu jediná(vlastně nebyla,společně ještě s jednou spolužačkou z intru).Myslíte si,že mě naštvalo to,že tam nevařili dobře?Tak to si myslíte špatně.Podle mého mínění tam totiž vařili velice ucházejícím způsobem.Ne na ocenění od Michelinu,ale fajn.Bohužel, zbytek osazenstva si to nemyslel.
Každé jídlo(třikrát denně) bylo utrpení). Od druhého dne jsem si už musela sedat mimo ostatní,protože jsem to nemohla poslouchat.Nic jim nebylo dost dobrý.Někteří k talíři jenom přičichli a odstrčili to.A pak vyhodili.Neustále komentáře na neschopnost kuchařů,na výběr receptu, ingrediencí, teplotu, konzistenci...srovnávání s maminčinou kuchyní,která místo 90 lidem vaří 4...to,že by tohle nedali žrát ani psům...já tohle prostě nemůžu poslouchat.A taky jsem tam pár lidem vyčinila.

Jo,už vám asi připadám jako magor.Tak teď přichází moje zamyšlení.Většina těhle lidí si hraje na hrozné humanisty.Dělají prezentace o chudých státech světa,chodí na charistativní akce, přispívají na africkou holčičku...jistě,tím prokazují top,jak jsou skvělí.Jen naoko.Víte,jak by podle mě měli dokázat nějakou pokoru tomuhle světu?Nikdy neodevzdat plný talíř.

Ano,můžete neustále bědovat nad obrázky dětí s vypouklými bříšky,nad ztrhanými tvářemi a těly těch nejchudších.Ale asi se nikdo z nich nepozastaví nad tím,že ten talíř,co měli před sebou a který s klidným srdcem prostě vyhodili do odpadu,aby se s ním už pak nic nedalo dělat a šli si dát čínskou polívku, by naplnil žaludek minimálně jednomu takovémuhle člověku.A oni nad tím jen mávnou rukou.A co,zítra bude zase.A lepší.Jo,takhle ten svět už funguje.Ta chudoba je pro všechny jen něco nehmatatelného,něco co vidí na obrázku,nebo v bezdomovci an ulici...jistě,nikdo tak nechce skončit...ale asi si nikdo z nich neuvědomuje,že stejně snadno,jako oni shrábli jídlo z talíře kamsi pryč,aniž by dostálo nějakého svého úkolu,mohou klidně tak za chvíli sedět na té ulici a vzpomínat na svojí hloupost.

Můžete argumentovat slovy: A čím jsi ty užitečnější, když sníš plný talíř.Komu tím pomůžeš? Víte komu tím pomůžu?Sobě.A těm kuchařům co to vařili.A vlastně všem,díky kterým jsem měla tu možnost se najíst,od těch,co postavili stroje,aby mohli sklízet obilí,přes ty,co jej zasadili až po ty,co mi jej naservírovali přímo před nos.Nejenom,že se nasytím,ale dám tak celému světu na odiv,že to nedělali zbytečně.Že ta práce,úsilí, snaha,že to všechno mě udělalo šťatsnou,že mě vlastně jejich práce zachránila od smrti (ano,beru tak každé jídlo,nikdy nevíte,kdy může být posledním za dlouhou dobu).A co že mi jídlo nechutná...zatnu zuby,už jsme v životě musela snést horší věci.Pokud ho ani tak nedokážu pozřít(což se mi opravdu ještě nestalo,vždycky jde z jakéhokoliv jídla sníst ale spoň část),tak jej odnesu,ale ne s hanlivým komentářem,ale naopak spíše s omluvou a poděkováním za práci, která do toho byla vložena...a ano,cítím se pak špatně.Když váš přítel pro vás něco vyrobí a není to zrovna to,co jste si představovali,taky mu vyčtete jakou hromadu sranců vám to přinesl?Ne.Vážíte si toho,co pro vás udělal.A tohle pro vás udělal úplně cizí člověk.Kdybyste to samé jídlo dostali na návštěvě u své babičky(která ten den měla zřejmě roztřesenou ruku při vaření),odstrčili byste jej se slovy:,,Ty vole to je kentus,jak když to někdo vyblil."Ne...protože je to vaše babička a máte jí rádi(snad...pokud vám tam nesedí abbička,dosaďte si kohokoliv jiného),protože vám na ní záleží a protože se jí to prostě jen nepovedlo.No a co.Ale jakmile máte za tím čímsi na talíři jen matný obrys v kuchyni,je mnohem snadnější plivnout si,že?
Ať je mi sebehůř,vždycky se snažím sníst vše,co je mi dáváno.Konkrétně na tomhle kurzu i z úcty k mým rodičům.Jedna dívčina si tam neustále stěžovala,jak ejjí rodiče pomalu neměli an to tenhle kurz zaplatit.Byla to právě ona,která nad všemi jídly ohrnovala nos,nadávala na ně a ani se jich nedotkla.Moji rodiče taky nemají moc peněz.A právě PROTO jsem nenechala ani sousto nazbyt.Protože vím,že za tím vším,za těmi čtyřmi dny, které jsme si tam užívala, byly peníze, které oni tvrdě vydělávali.Dřeli se jako koně,abych měla co do pusy,abych se tam mohla bavit s kamarády.A ano,přesně tohle vidím v každém jídle na intru, v každém jogurtu v naší ledničce...
Může vám to přijít směšné,ale pro mě je to jedna z úplně základních zásad.Kdysi dávno jsme měla velké problémy s jídlem.Nechtěla jsem jíst.Všechno poživatelné bylo mým největším nepřítelem.Ale dostala jsem se z toho.Teď vidím,jak jsme byla pitomá.Jak jsem tím ostatním ublížila.Jen takovou pitomostí.Jistě,měli strach primárně o mě,ale já si vyčítám i tu věc,o které tu celou dobu píšu.A tehdy jsem si řekla,že už nikdy víc.Že budu milovat každé sousto,které si vložím do úst.Že budu děkovat za každý pokrm.Za všechno,co tenhle svět přitnáší.


Pokud jste to dočetli až sem, moc děkuju.Vím,že naše názory budou zřejmě jiné,jen jsem tenhle bezvýznamný vztek ze sebe potřebovala dostat.Moc to pomohlo:)

Fear me not

8. června 2013 v 19:16 | Paichichi

Můj život za poslední měsíce je naplněnej strachem.Strachem snad o všechno,o mě samotnou,o budoucnost, o celý svět.

Bylo toho hodně.Sempai dělal maturitu.Já dělala autoškolu.A FCE.Ty jsem teda dodělávala dneska.Sempai maturitu zvládnul.Já autoškolu ne(a zžejmě ani ty FCE).Nejdřív jsem se bála toho,že to nezvládnu.Teď se bojím to říct našim.Vlastně komukoliv,protože si připadám poníženě.Snad nejvíc v celým mým životě.Klidně si na mě něko může léčit komplexy,urážet mě,ale nikdo mě nikdy nepotupil tolik,jako jsem to dokázala já sama během dvou týdnů svojí neschopností.
Mám strach,že zůstanu sama.Spěju k tomu tou nejlepší cestou.Uvědomuju si,že za pár měsíců opustím všechny mé kamarády,abych mohla být s jedním člověk.Čím dál tím častěji se ale sama sebe ptám,jestli mě pak ten dotyčný neopustí.Jednou jsem taky takhle šla naivně za přátelstvím a jak to dopadlo.Naštvaný obličeje a ticho.Bojím se,že se to stane znova,jen tentokrát to bude bolet mnohem víc...ale vlastně se k tomu ženu sama,když po svým neúspěchu toužím jenom po tom,zavřít se někde do tmy a tam jen nekonečně spát,nikdy nikoho už nepotkat.Ironie a oximoron.Nechci zůstat sama,ale momentálně si to přeju ze všeho nejvíc.Asi mi jen stačí to,když ěnkdo na světě ví,že jsem.

Přemýslím,že udělám video Draw my life.Sem ho ale dávat nebudu.Ukážu ho maximálně Molly a Sempaiovi.Beztak tam není moc o čem povídat,zřejmě tam vytáhnu zábavné historky z dětství.Nebude to doják jako od Michelle Phan,příběh o ohromném úapěchu jako od Bubbz, pohádka o dívce z Nepálu jako od Promise Phan.Vlastně to enbude vůbec nic,jenom štěk bezvýznamného psa ze zatemněné místnosti v sedmém patře intráckého paneláku.Asi další krok k tomu,aby někdo věděl že existuju.No,alespoň ty dva nejdůležitější lidi.

Budu zřejmě zase přednášet na Advíku.Opět v herní sekci.Jen o něčem jiném než loni.Kdybych nebyla neustále zahleděná jen do vlastní temnoty,zřejmě bych se na to i těšila.Těšila bych se na spoustu věcí...malovala si obrázky do budoucna o tom,jak projedu svět,jak se šťastně vdám,jak vytvořím vlastní postavu pro Riot Games...když člověk věří,že se nic z toho nestane,může být pak ejnom příjemně překvapenej.

Asi jsem to už dávno vzdala.Škoda.

Rozsypu se, rozfouká mě vítr.

17. ledna 2013 v 17:21 | Paichichi
Dneska mám narozeniny.Je mi 18.Je to zvláštní,dnešek byl den jako každý jiný.A v tenhle den, který by měl být zvláštní sem dávám svůj nejoblíbenější úryvek z knížky Norské dřevo.Když jsem tu knihu před dvěma lety četla,byl to jen příběh o studni,která možná existovala,možná ne.Teď mám pocit,jako bych tu studnu viděla.Nebo přehlídla...takže nevím jestli teď padám,mám zlámaný nohy nebo vaz.Nebo jestli jsem někde na vyznačený cestě.

O čem že mi to vlastně Naoko tenkrát vyprávěla?
Už vím, vyprávěla mi o studni v polích. Nevím ani, zda taková studna doopravdy existovala. Spíš to asi byla jen představa, označení něčeho, co měla Naoko v sobě, spolu se spoustou dalších problémů, které se jí v těch nepěkných dnech začaly splétat v hlavě. Přesto si ale po jejím vyprávění už nedokážu tu svou krajinu s plání vůbec vybavit bez takové studny. Obraz studny, kterou jsem na vlastní oči nikdy neviděl, je do ní v mé hlavě nesmazatelně vypálen. Dovedu ji dokonce dopodrobna popsat. Leží tam, kde končí tráva a začínají stromy, přesně na hranici pláně a lesa. Sotva metr široká, temná díra, která se zčistajasna otevírá v zemi, záludně skrytá v trávě. Okolo není žádný plot, ani vyvýšené kamenné roubení. Je tam jen díra otevírající svůj chřtán Její kamenné obložení vybledlo v deštích do zvláštní, kalně bílé barvy. Místy je popraskané a některé kameny chybějí. Je vidět, jak do děr, které po nich zbyly, kloužou malé zelené ještěrky. Uvnitř v otvoru není vidět nic, ani když se nakloníte a zadíváte dovnitř.
To jediné, co o studni opravdu bezpečně vím, je, že je strašlivě hluboká. Tolik, že ani není vidět na dno. A tak je ta díra až po okraj plná tmy. Husté tmy, která vypadá, jako by ji navařili ze všech temnot, co jich na světě je.
"Je vážně hrozně, opravdu hrozně hluboká," hledala Naoko pečlivě slova. Občas tak mluvila. Snažila se najít přesný výraz, což to jí vždycky dlouho trvalo.
"Opravdu hrozně hluboká. Nikdo ale neví, kde přesně je, jenom to, že je někde v těchhle místech," řekla, zastrčila ruce do kapes svého kostkovaného vlněného kabátu a usmála se na mě, jako by mi chtěla potvrdit, že je to pravda.
"Ale to je přece hrozně nebezpečný," řekl jsem, "mít někde poblíž takovou studnu, a nevědět, kde je. Kdyby tam někdo spadnul, tak už se přece nikdy nemůže dostat ven."
"Nemůže. Uáááááááá, plesk, a je konec."
"A to se vážně stává?"
"Občas. Tak asi jednou za dva tři roky. Najednou někdo zmizí a nenajdou ho, ať hledají, jak chtějí. A pak začnou místní říkat: ten určitě spadl na pláni do studny."
"To není zrovna hezká smrt," řekl jsem na to.
"Je to strašná smrt," odpověděla Naoko a setřásla rukou stéblo trávy, které se jí zachytilo na kabátě.
"Komu se nepovede zlomit si při pádu vaz, kdo si třeba jen přerazí nohy, může křičet a volat o pomoc do ochraptění - nikdo ho nezaslechne, nikdo nepřijde nakouknout dolů přes okraj. Na dně kolem je jen tma a vlhko, a mezi vybělenýma lidskýma kostrama, co tam všude leží, lezou stonožky a pavouci. Někde vysoko nahoře kulatě svítí otvor jako úplněk v zimě. Kdo tam spadne, umírá sám a dlouho."
"Už jen z toho pomyšlení mi běhá mráz po zádech. Někdo by tu studnu měl najít a ohradit," řekl jsem já.
"Tu nejde najít. Můžeš jenom dávat pozor a nechodit mimo vyšlapanou cestu."
"Budu se jí držet."
Naoko vytáhla levou ruku z kapsy a chytla mou ruku.
"Ty se ale nemáš čeho bát. Nespadl bys tam, ani kdybys kolem chodil v noci bez baterky. Dokud jsem s tebou, jsem v bezpečí."
"Opravdu?"
"Fakt."
"Jak to můžeš vědět?"
"Vím to," řekla Naoko a stiskla mou ruku ještě pevněji. Cestou dál jsme chvíli mlčeli.
"Držím tě za ruku a prostě to cítím. Nemusím o tom přemýšlet. Teď, když jsem s tebou, ničeho se nebojím. Zlo ani tma nade mnou nemají žádnou moc."
"Snadná pomoc - stačí, když zůstaneme pořád spolu."
"Myslíš to vážně?"
"No jasně!"
Naoko se naráz zastavila. I já jsem zůstal stát. Položila mi ruce kolem krku a zadívala se mi do očí. V těch jejích jako by se hluboko uvnitř těžce přelévalo něco černočerného. Dlouho se tak na mne dívala. Pak si stoupla na špičky a tiše mě objala. Jen tak zlehka a na okamžik.
"Děkuju ti."
"Nemáš za co."
"Z toho, cos řekl, mám velkou radost. Opravdu," řekla a smutně se usmála - "i když právě to se nikdy nemůže stát."
"Proč?"
"Prostě to nejde. Prostě je to nemožné. Prostě..."
Naoko naráz zmlkla a dál už šla beze slova. Cítil jsem, jak jí v hlavě víří myšlenky, a tak jsem radši šel vedle ní a taky neříkal nic.
"Nebylo by to tak v pořádku. Ani pro tebe, ani pro mne," ozvala se nakonec.
"A proč by nemělo?" zeptal jsem se tiše.
"Nedokázal by ses mi věnovat pořád. Představ si, že bysme se vzali. Ty bys chodil do práce. Kdo by se o mě staral, až budeš v práci? Nebo až pojedeš na služební cestu? Chceš mě snad mít na krku až do smrti? To by přece nebylo fér. Tomu by se ani nedalo říkat vztah. Omrzela bych se ti. Co by to bylo za život? Jenom bych ti překážela, a to nechci. A moje problémy by se tím stejně neřešily."
"Ty přece nepotrvaj´ věčně," řekl jsem a vzal ji kolem ramen. "Jednou jim bude konec a pak si to všechno můžeme znova promyslet. Třeba budu naopak já potřebovat pomoc od tebe. Přece tady spolu nebudeme takhle účtovat. Jestli mě potřebuješ, tak tu prostě jsem pro tebe, rozumíš? Už si to všechno tolik neber. Povol trochu. Podívej se na věci z lepší stránky, a hned budeš veselejší."
"Proč mi to říkáš?" zeptala se naráz Naoko strašně suše znějícím hlasem. Polekal jsem se. Asi jsem se jí nějak dotkl.
"Proč?" ptala se Naoko, oči sklopené k zemi. "Vím sama, že je člověku líp, když si věci tolik nebere. Nemusíš mi to říkat, rozumíš? Kdybych ale udělala, co mi radíš, sesypu se na hromadu. Takhle to je se mnou už dlouho a je to tak i v tuhle chvíli. Nemůžu jinak. Jakmile jednou povolím, vymkne se mi všechno z rukou. Rozsypu se, rozfouká mě vítr. A víš proč? Nevíš? Tak jak mi potom můžeš říkat do očí to, cos právě řekl?"
Mlčel jsem.
 
 

Reklama